Matka (Díl 2.)

Pokračování povídky Matka (Díl 1.)

**********

Otevřu oči. Přede mnou je obrovská bílá stěna. Vpravo u okna stojí malej zelenej plastovej stolek a zašedlá židle. Vedle mě jsou další dvě postele. Prázdný. Zase oči zavřu a snažím se vzpomenout, kde jsem a co tady vůbec dělám.

Nemocnice. Jsem v nemocnici. Proč? Čím víc se snažím si vzpomenout, tím víc mě bolí hlava.

Do místnosti vejde sestřička.

„No výborně. Už jste se probudila. Byl nejvyšší čas,“ usměje se a nese mi čaj. Naklepe mi polštář a upraví deku.

„Proč jsem tady?“ zeptám se. Bude to jednoduší, než přemýšlet.

„Nic si nepamatujete?“ zamračí se.

„Bohužel. Vůbec nic.“ Jen co to dořeknu, uvědomím si, že jsem chtěla jít za mámou do nemocnice. Někdo jí přepadl.

„Víte, spala jste celý den. Včera vás sem přivezl otec. Prý jste omdlela.“

Ta esemeska. Kvůli tomu jsem omdlela. A spala celej den?

„Probudila jste se asi dvakrát, ale vůbec jste s námi nekomunikovala. A do deseti minut jste pak zase usnula. Bylo nám to divné a tak jsme vám udělali krevní testy.“

„Testy?“ přeruším sestřin monolog. „Na co?“

„V krvi vám našli stopy diazepamu. Musela jste spolknout minimálně tři a to je docela slušná dávka,“ odmlčí se, „vzhledem k tomu, že ho zřejmě neužíváte pravidelně,“ dodá podezřívavě.

„Co to je?“ nechápu.

„Co co je? Diazepam? To je velmi silný lék na uklidnění. Vy si nepamatujete, že byste si ho vzala?“

„Rozhodně ne. V životě jsem o něm neslyšela,“ odpovím a v hlavě se mi zase rozvíří nesmyslnej tok myšlenek a útržkovitých vzpomínek. Nic nedává smysl.

„Mám někoho kontaktovat, aby za vámi přijel?“

Musím za mámou. Bude si myslet, že na ni kašlu.

„Ne, děkuju. Zvládnu to sama. Kdy budu moct jít domů?“

„Vzhledem k tomu, že vám nic není, tak už zítra. Ještě vám ráno uděláme krevní testy, abychom se ujistili, že je všechno v pořádku.“

Hned jak za sebou zabouchne dveře, začnu hledat telefon. Chci zavolat mámě. Nebo ségře.

Najdu telefon a podívám se nejdřív do zpráv. Pořád tam je.

Vyrid ty svy zkurveny matce, ze ji priste rozmrdam jeste vic.

Zkusím vytočit číslo, ze kterýho mi esemesku dotyčný poslal, ale slyším jenom hlášení, že volaný účastník není momentálně dostupný.

Vytočím mámu a čekám. Čekám celou věčnost, ale nic. Zkouším ségru.

„Čau. Zrovna jsem ti chtěla volat. Jak ti je?“

„Cože? Jo tak, ty to víš?“

„Volal mi táta. Říkal, že to s tebou seklo.“

„Já si nic nepamatuju,“ říkám.

„Asi není moc co. A co teda, dobrý?“

„Snad jo.“ Dobrýho ale není vůbec nic. „Jak se má máma? Kde vůbec leží?“ Zapomněla jsem i to.

„V Motole. Ale zatím nic moc. Nekomunikuje. Jenom brečí a nechce nikoho vidět. Byla jsem za ní, ale řvala na mě, ať vypadnu.“

Podle tónu jejího hlasu soudím, že si z toho nic nedělá. Po mámě rozhodně není. Bude po tátovi. Škoda, že ho nezná. Nebo je to vlastně možná lepší. Jednoho tátu už stejně má a je jedno, že to není její biologickej táta.

„A co se přesně stalo, víš to?“

„Vím to samý co táta. Že někdo zavolal záchranku potom, co jí našli ležet někde v trávě v Riegrových sadech. Měla roztrhaný oblečení, napuchlej obličej a krvácela.“

Zvedne se mi žaludek. V první chvíli mám pocit, že to ustojím, ale ne. Pozvracím se. Přímo na to zářivě bílý povlečení. Naštěstí nemám moc co zvracet. Jsou to jenom šťávy.

„Promiň,“ hlesnu a ještě jednou zvracím. Sednu si na postel a utřu si pusu do deky. Teď už je to stejně jedno, když je poblitá. Zase si přiložím telefon k uchu.

„Jsem tu.“

„Neměla bys zavolat sestru? Není normální, že zvracíš.“

„V pohodě, jenom mi není moc dobře. To bude tím, že jsem celej den nic nejedla.“

„To je fakt. Hele, je to děs. Kdo jí to mohl udělat? Nejradši bych si ho našla a uřízla mu koule,“ říká to tak chladně, že jí to věřím. Tak přeci jenom jí to není jedno.

„Musím ti něco říct,“ jenom přemýšlím jak. Nemůžu to vyslovit nahlas.

„No?“

Zase se mi zvedne žaludek.

„Včera mi přišla esemeska. Asi od toho chlapa, co to mámě udělal.“

„Děláš si ze mě srandu? Takže ty na toho debila máš číslo?“

„Asi jo, ale nezvedá to. Má vypnutej telefon. Nebo se ho spíš hned zbavil.“

„A co ti napsal?“ ptá se horlivě.

„Přepošlu ti to.“

„Musíme to říct policii. Třeba ho podle čísla najdou,“ navrhuje.

Jo, to bychom měly. Řeknu jí, aby za mnou přijela, že mezitím zavolám na policii. Rozloučíme se. Napiju se nemocničního čaje, kterej mi kupodivu chutná.

Než stihnu vytočit 158, přijde mi zpráva. To samý číslo co včera.

Jestli s tim pujdes na policii, svoji mamu už živou neuvidis.

Koukám na tu esemesku a nevěřím tomu, co vidím. Jak to může vědět? Jak může vědět, že chci zavolat na policii, když o tom nikdo kromě mě a ségry neví?

Ztuhnu.

Ségra? To ale přeci není možný. Copak je v tom nějak zapletená? Proč by to, proboha, dělala? Vždyť jde o její vlastní matku. Rozbrečím se. Absolutně nechápu, co se děje. Ještě včera mě trápily nějaký blbý ukradený šperky a zmizelých šedesát tisíc a teď se najednou bojím, aby mámu nezabili? Jakej by k tomu měl kdo důvod? Nikdy jsme nikomu nic neudělaly.

Někdo zaklepe.

Táta.

Usměje se. Za zády schovává puket růží. Mělo by mi to udělat radost, ale neudělá. Nejsem schopná se pohnout ani usmát, natož říct jediný slovo. Navíc když táta uvidí, že jsem ubrečená a mám poblitou postel, celej zbělá.

„Co se stalo? Mám někoho zavolat?“ odhodí kytku na druhou postel a běží ke mně.

„Nic mi není. Jenom jsem trochu zvracela,“ přiznám. Podívám se na něj a v tu chvíli mi zase naskočí jedna ze vzpomínek, o který jsem si myslela, že neexistuje.

Ty prášky, diazepam, už jsem je viděla. V kuchyni u táty. Ležely na jídelním stole. Hrál si s nima ten mladší policajt. Nevěděl, co s rukama. Nejdřív vzal do ruky jedno párátko a po chvíli si všimnul krabičky, která ležela u vázy s gerberama.

Dívám se na tátu a pravou rukou se snažím nahmatat zvonek, abych přivolala sestru.

**********

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *