Matka (Díl 1.)

„Tos ses, Moniko, musela úplně zbláznit!“ vyjede na mě máma.

Dělá, jako by mi bylo patnáct.

„Je mi skoro dvaadvacet, nechci bydlet pořád s tebou a se ségrou.“

„Tak to teda ne, holčičko, dokud studuješ a nevyděláváš, tak budeš dělat to, co ti řeknu!“

Funí, až jí z nosu lítaj nudle. Nechápu, proč se vždycky hned tak vytočí.

„Školu přeruším a práci si najdu tam,“ vysvětluju. Vím, že zbytečně.

„A co tam jako budeš dělat? Myslíš si, že tam na tebe čekaj?“

„To nevím, ale ráda bych zkusila něco novýho. Nechci zkejsnout tady v tom zapadákově.“

„Zapadákově? Děláš si ze mě legraci? Máš to dvacet minut tramvají do centra!“

„Mami, celá Praha je zapadákov. Děláš, jako bys nikdy necestovala a neviděla, jak to chodí jinde ve světě.“

„Právě že vím, jak to venku chodí! A protože tě chci ušetřit zklamání, radím ti, abys nikam nejezdila,“ řekne už trochu klidněji.

„Radíš? Ty mi to přikazuješ!“ vylítnu pro změnu zase já. „Nejsem malá holka, abys mi musela říkat, co mám a nemám dělat. Najdi si jinou zábavu, než mě pořád buzerovat!“

Třísknu talířem o stůl a jdu do svýho pokoje

„Co na sebe řvete?“ ptá se ségra.

„Co tady chceš?“ ptám se já.

„Půjčila jsem si řasenku, mně došla.“

„A zeptala ses?“

„Ne. Sorry.“

„Vysmahni.“

„Chováš se jak kráva, víš to?“

„A ty seš zase nevychovaná.“

Mám vztek na všechno a na všechny.

„Přestaň si , laskavě, ten vztek vylejvat na mně. Dík.“

Pořád se líčí, jako by nechumelilo. Sednu si na postel a připadám si, jak kdyby mi bylo patnáct a máma mi zakázala jít na mejdan.

„Chci jet za Julií. Odstěhovat se tam.“

Ségra povytáhne obočí. Přesně vím, co si myslí: `V životě nevytáhla paty dál než na Slovensko a teď chce do Portugalska?` Zasměje se.

„Co je? Taky nevěříš, že se o sebe dokážu postarat?“

„Hele, mě do toho nezatahuj. Pro mě za mě si můžeš jet třeba na severní pól. Ale jestli chceš, abych byla upřímná, tak podle mě se do měsíce vrátíš zpátky.“

Už jenom proto, co si o mně všichni myslí, chci odjet. Chci jim dokázat, že dokážu být samostatná.

„Jasně,“ řeknu rezignovaně.

Nikdo mě nebere vážně.

*********

„Mami? Kde mám peníze?“

Už odmala si je dávám pořád na to samý místo. Teď mých našetřených šedesát tisíc zmizelo.

„Jaký peníze? Nevím o žádných tvých penězích,“ tvrdí.

Nevěřím jí.

„Vzalas mi je?“

„No dovol! Obviňuješ mě z toho, že jsem ti ukradla peníze?“

„Jo, protože nikdo jinej k tomu nemá důvod. Myslíš si, že si můžeš dělat co chceš? Že když jsem tvoje dcera, budeš celej můj život rozhodovat o tom, co mám a nemám dělat? Každýho chlapa, kterýho si přivedeš domů, tím taky odradíš. Všichni od tebe radši utečou, než aby si nechali rozkazovat,“ řvu na ní.

Sotva to dořeknu, vlepí mi takovou facku, až mi škubne v hlavě.

„Takhle se mnou mluvit nebudeš. Padej vytřít chodbu. Mělas to udělat už včera!“ zaječí.

„Vrať mi ty peníze.“ Snažím se uklidnit.

„Nevím, o čem mluvíš.“

Nebýt moje máma, asi ji uškrtím.

„Jsou to všechny peníze, co mám. Dobře víš, že bych si z nich koupila letenku a zbytek použila na ubytování a jídlo, než bych si našla práci. Moc dobře to víš, proto si je šlohla!“

Nenávidím ji. Měla jsem se odstěhovat už dávno.

Kouká na mě, jako kdybych utekla z blázince.

Rozbrečím se.

„Jenom všem ničíš život! Seš nesnesitelná a proto budeš pořád sama!“ rozkřiknu se.

Jdu do předsíně, nazuju si boty, popadnu tašku a klíče z věšáku a běžím dolů. Ani nečekám na výtah. Zastavím se až na tramvajový zastávce. Vytáhnu z kapsy mobil a volám Ondřejovi. Ten jedinej mě chápe. Telefon vyzvání snad dvacet vteřin, než to vezme.

„Ano, brouku?“

„Čau. Máš čas? Pohádala jsem se s mámou a nechce se mi domů.“

„A kde seš?“

„Kousek od baráku. U tramvajový zastávky.“

„Tak tam na mě počkej. Nebo si dojdi na panáka a já tě vyzvednu.“

„Dobře, zajdu do tý kavárny, co je naproti Bille.“

„Za půl hodiny tam budu,“ řekne a zavěsí.

Měla jsem si vzít knížku nebo aspoň sluchátka. Ale byla jsem tak vytočená, že jsem si na to ani nevzpomněla. Co si o sobě myslí? Doteď jsem jí ani nemohla říct, že mám kluka. A to mi bude za dva měsíce dvaadvacet. Kdybych to někomu řekla, vysmál by se mi.

Střídavě upíjím kafe a Baileys a koukám přitom do mobilu. Zapálím si cigaretu. Pozoruju lidi okolo. Všude samý děti. Ječej a brečej. Přemýšlím nad tím, za co si koupím letenku. Na účtu mám jenom pět tisíc. Ty peníze jsem si šetřila od devátý třídy. Sice jsem nevěděla, na co je použiju, ale říkala jsem si, že jednou by se mi třeba mohly hodit. Teď je potřebuju. Jenže už je nemám.

„Ahoj krásko,“ vybafne na mě zezadu Ondřej.

„Fuj, to jsem se lekla,“ odpovím místo pozdravu.

„Co se děje?“ Dá mi pusu.

„Máma mi ukradla všechny našetřený peníze.“

„Cože? To přece nemůže, ne?“

„Nevím, prostě to udělala a já si nemám za co koupit letenku.“

„Tak půjdem k vám a budeme do ní tak dlouho hučet, dokud je nenavalí zpátky.“

„Prosím tě, s tou to ani nehne.“ Znám ji. Když si něco usmyslí, všichni okolo mají smůlu.

**********

Když dopiju kafe i Baileys, jdeme společně domů. Mám strach. Nikdy jsem domů žádnýho kluka nepřivedla. Za tohle mě zabije. Nebo minimálně vydědí.

Strčím klíč do zámku a nadechnu se. Otevřu dveře a hned vidím mámu, jak vychází z koupelny.

Chce něco říct, ale když uvidí Ondřeje, zarazí se.

„Mami, tohle je můj přítel Ondřej,“ řeknu, aniž bych čekala nějakou odpověď.

„Dobrý den,“ pozdraví slušně Ondřej.

„Dlouho se nezdržíme, jdeme si jenom pro ty peníze,“ oznámím stručně.

„Cože? Tak ty máš tu drzost si sem přivést nějakýho cizího chlapa a ještě pořád mlít o nějakých penězích, který sis někam zabordelařila?“

„Nezabordelařila. Pojď se mnou do pokoje, ukážu ti, kde přesně byly,“ dojdu k ní a chytnu jí za loket, aby šla se mnou. Neochotně, ale jde.

Otevřu šuplík pod televizí, vyndám spoustu dopisů a pohledů, který jsem nahromadila za celej svůj dosavadní život, a nakonec sáhnu po plechový krabičce, kde je všechno možný – starý vstupenky, lístky do kina, jízdenky, náramky z festivalů… Vyklopím ji na zem a podívám se na mámu.

„Vidíš někde nějaký peníze?“

„Ty ses musela zbláznit.“

„Ne, mami. Ty peníze jsem tady měla. Ségra o nich nevěděla, jenom ty a já. Tak dáš mi je?“

„Zmiz,“ řekne ledově, „zmiz, ať tě nevidím.“

„To myslíš vážně?“

„Hned!“

Teď mám pocit, že se zbláznila ona. Odstrčím ji, vyndám ze skříně první větší tašku, kterou najdu, naházím do ní nějaký oblečení, kosmetiku, pár knížek, počítač a zase ji zapnu. Matka na mě celou dobu kouká.

„Fajn,“ odpovím jí asi po pěti minutách, kdy se chystám vyjít ze dveří pokoje, kterej byl skoro dvaadvacet let mým útočištěm. To už skončilo.

Ondřej sedí v obýváku a kouká do mobilu.

„Jdeme,“ zavelím.

„Na shledanou, paní Doubravová,“ loučí se.

Matka nic.

Jakmile dojdeme k Ondřejovu autu, zase si zapálím. Celá se klepu.

„Co si o sobě vlastně myslí?“ ptám se. Spíš řečnicky.

„Kašli na to,“ usměje se Ondřej.

„Jak, kašli na to? Vždyť mi zkazila všechny moje plány!“

„To se nějak vymyslí,“ mrkne na mě.

„Bez peněz těžko,“ odpovím.

„Ty ale máme. Nebo budeme mít,“ zazubí se.

Z kapes začne tahat zlatý řetízky, prsteny a náušnice. Koukám na něj a nechápu, jak mohl něco takovýho udělat.

„Tys okrad mojí mámu?“

„Chtělas peníze? Teď je máš,“ řekne spokojeně.

Vrazím mu takovou facku, až mu pár šperků vypadne z ruky. Těch facek je za poslední dny nějak moc. Posbírám, co leží na zemi, něco málo mu ještě vytrhnu z ruku a utíkám pryč. Kam, to netuším.

*********

Naskočím na první tramvaj, která přijede. Než si ale stačím poslat sms jízdenku, volá máma. Průšvih. Nevím, co jí říct. Myslí si, že jsem jí ty šperky šlohla já? Nebo že jsem Ondřejovi pomáhala? Sakra. Jak to ten, pitomec, mohl udělat?

Nechám telefon zvonit a modlím se, aby nepřišel revizor dřív, než mi přijde jízdenka.

Když se konečně dočkám, volám tátovi.

„Čau, Moni, co se děje?“

„Ahoj tati. Průsér. Můžu dneska spát u tebe? Nevadilo by ti to?“

„Samozřejmě že nevadilo, budu rád. A co se stalo?“

„To je na dlouhý povídání, do hodiny budu u tebe, jo?“

„Jasně, čekám tě. Otevřu vínko, jo?“

„Klidně. Tak ahoj,“ rozloučím se a sáhnu do kapsy pro šperky. Co s tím mám dělat? Přemýšlím, jestli zavolat mámě, nebo se na to vykašlat. Ale musím jí říct, že s tím nemám nic společnýho.

Jenže mi nezvedá telefon. Nakonec hovor spadne do hlasový schránky. Je naštvaná. Ale já taky. Tohle si nezasloužím. Chci zpátky svých těžce našetřených šedesát litrů.

*********

Když dorazím k tátovi a odemknu dveře, slyším z kuchyně cizí hlasy.

„Ahoj tati,“ ohlásím se.

„Moniko, ahoj. Prosím tě, co se stalo? Jsou tady pánové od policie a hledají tě.“

„Cože?“ Zastavím se v půlce pohybu.

Nejsem schopná se pohnout. Krve by se ve mně nedořezal. Počítala jsem snad se vším, ale že na mě máma zavolá policii? A že to policie začne tak rychle vyšetřovat? To je přeci blbost. Jak mohla vědět, že sem přijdu?

„Dobrý den, slečno Doubravová,“ spustí hned, jakmile vejdu do kuchyně, „dostali jsme na vás trestní oznámení od vaší matky, že jste jí odcizila šperky v hodnotě šedesát tisíc korun. Můžete nám to nějak rozumně vysvětlit? Nestává se často, že by matka obvinila svou vlastní dceru z krádeže,“ usmívá se na mě shovívavě jeden z těch policajtů. Ten starší. Bude mu tak kolem padesátky.

„Moniko, co se stalo?“ ptá se zmateně táta.

„To není pravda! Vůbec nic jsem jí neukradla. Udělal to můj přítel a já to zjistila až venku před barákem,“ obhajuju se. Hlas se mi třese, srdce mi buší. Nikdy jsem ještě s policajtama nemluvila.

Sáhnu do kapsy a na stůl v kuchyni vyložím všechno, co po kapsách najdu. Papírovej kapesník, tři koruny, jednu žvýkačka, jelení lůj a … šperky. Čtyři prstýnky, tři řetízky z bílýho zlata s nějakýma přívěskama a troje náušnice. To nedává dohromady ani dvacet tisíc a ten zbytek, co Ondřejovi zůstal taky ne. Šperky v hodnotě šedesáti tisíc? Jak na to přišla?

„Tohle jsem mu vytrhla z ruky, než jsem utekla na tramvaj,“ přiznám.

„Komu?“ ptá se ten mladší policajt.

„Ondřejovi Soukenickému, to je můj přítel,“ při slově přítel mi naběhne husí kůže, „tedy spíš byl,“ dodám. Nikdy v životě bych nechodila s někým, kdo krade. Já nikdy neukradla ani bonbón.

„A máte na něj telefonní kontakt?“

Když vyndávám telefon z kapsy, klepou se mi ruce. Nadiktuju jim číslo.

„Ještě vás budeme kontaktovat, slečno Doubravová. A ty šperky si budeme muset vzít k sobě,“ prohlásí ten starší policajt.

Je mi to fuk, hlavně ať už jsou pryč. Udělá se mi špatně pokaždý, když se na ně podívám.

„A dáte je zpátky matce?“ zeptám se.

„Jistě. Myslela jste si je, že si je necháme?“ žertuje ten starší.

„Ne, to ne, já… jenom…. nevěděla jsem…“

„To je v pořádku, slečno. Vezmu si telefonní kontakt ještě na vás a jakmile vás budeme potřebovat, zavolám,“ přeruší moje zmatený koktání policajt.

**********

Chvíli mě ještě zpovídaj a něco si zapisujou. Když konečně odejdou, sednu si v kuchyni na židli a rozbrečím se. Proč se všechno tak najednou posralo? Co jsem komu udělala?

„Moniko, řekneš mi, co se stalo?“ přeruší mi tok myšlenek táta.

„Nevím, prostě jsme s Ondřejem přišli domů. Já se s mámou pohádala, on mezitím seděl v obýváku a pak jsme šli. A na ulici pak vytáhnul ty šperky.“

„Ale proč to udělal?“ nechápe.

„Chtěl mi tím asi pomoct.“

„Pomoct? Proboha, jak pomoct? Copak je ten člověk nesvéprávnej?“

„Je to složitější, tati. To ale nemění nic na tom, že tohle mu nikdy neodpustím.“

Ale ani mámě. Jak mi to mohla udělat?

„Moniko, vždyť včera bylo ještě všechno v pohodě.“

„Nebylo,“ kuňknu.

„Nebylo?“ povytáhne obočí.

„Ne. Zmizelo mi z pokoje šedesát tisíc.“

„Cože? Ty co sis šetřila od základky?“

Kývnu.

„A to ti je taky ukradl on?“

„Cože? Ne. Jak tě to mohlo napadnout? To, kde mám uložený peníze, věděla jenom máma a já. Navíc on u nás doma nikdy nebyl. Dneska poprvý.“

Zarazí se. Pak se zamračí. Vstane a z mrazáku vytáhne vodku. Otočí se na mě. „Myslíš si, že ti je ukradla máma? Proč by to asi tak dělala?“

Naleje do dvou whiskovek na palec vodky.

„Protože jsem jí řekla, že se chci odstěhovat do Lisabonu. Nechce mě pustit. Ví, že ty peníze jsem chtěla použít na cestu a na ubytování. Tak proto,“ řeknu nasupeně. To je přeci dost pádnej důvod, proč by mi ty peníze brala.

„Máma přece taková není,“ bráni ji, „navíc ví, že já bych ti je klidně dal. Takže by si moc nepomohla.“

To je pravda. Proč by mi je brala, když ví, že by mi je půjčil táta? Stejně ale nechápu, proč ji pořád tak brání.

„Tati, osmnáct let s ní nežiješ, jak můžeš vědět, jaká je teď? Já bych to do ní ještě včera taky neřekla, ale stalo se.“

**********

Už dva dny jsem se neukázala doma a matku to evidentně vůbec nezajímá. Stará se jenom o ty svoje blbý šperky.

Ptám se aspoň ségry, co novýho doma. Odepíše asi za tři hodiny, že nic. Super.

Ondřej už se taky neozval. A navíc teď, i kdybych někde sehnala peníze na letenku, nemůžu ani odletět. Musím ještě k oficiálnímu výslechu. Ale kdy, to nikdo neřekne.

„Moniko?“ zaklepe táta na dveře.

„Tati?“ pozvu ho dál.

„Volali mi z nemocnice. Leží tam máma. Měla bys za ní jet.“

Vytřeštím oči. „Co se jí stalo?“

„Nevím přesně, ale podle doktorů jí asi někdo přepadl na ulici.“

Zase mi začne pulzovat v hlavě a bušit srdce, jako za poslední čtyři dny bezpočtukrát.

„Někdo jí přepadl? Za bílýho dne?“

Táta pokrčí rameny.

„Před chvílí mi psala ségra a ani slovem se nezmínila.“

„Asi to ještě neví. V nemocnici řekli, že jim máma dala kontakt jenom na mě. Ani jsem nevěděl, že ho má.“

Vůbec ničemu nerozumím. Hodím na sebe kalhoty a svetr a zatímco se obouvám, házím do kabelky klíče, telefon a peněženku. Jen co jí zavřu, pípne esemeska. Nevěnuju tomu pozornost, když ale vyjdu ven na chodbu a zabouchnu dveře, nedá mi to.

Vyrid ty svy zkurveny matce, ze ji priste rozmrdam jeste vic.

Upustím telefon a sesunu se po dveřích na podlahu. To je to poslední, co si z toho dne pamatuju.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *