Šestnáctka (Díl 1.: Emma)

„Nemám na hádky náladu, jasný?“ zařve na mě, až upustím skleničku s kolou na zem.

V životě na mě nezvýšil hlas. Za poslední měsíc to ale udělal už asi potřetí. Spím tři hodiny denně a jím snad míň než pětiletý děcko. Nemůžu se na sebe ani podívat do zrcadla. Pořád dokola se ptám, co jsem udělala špatně. Vždyť máme sotva rok po svatbě. Ještě před dvěma měsíci jsme byli perfektní pár. Aspoň jsem si to myslela. Tou dobou už on ale asi spokojenej nebyl.

„Promiň,“ kuňknu. Jak největší kráva.

„Emmo,“ přijde až ke mně a položí mi ruku na rameno, „musíš pochopit, že mezi námi už to prostě nemá žádnou budoucnost. Zkusili jsme to. A nevyšlo to.“

Dívám se, jak stojí oběma nohama ve střepech. Nevadí mu to. Má kožený boty. Já mám jenom ponožky. Cejtím, jak kola prosakuje ponožkama. Studí mě chodidla. Zapřu se nohama pořádně o zem a zadoufám, že mám aspoň pod jedním chodidlem pořádnej kus střepu.

Smůla. Ani jeden.

Podívám se na něj. Kouká na mě. Možná se i trochu usmívá. Proč, proboha? Štěstím, že se mě konečně zbaví?

„To myslíš vážně?“ Nevěřím, že může pět společných let jen tak hodit za hlavu. Kvůli nějaký pitomý holce, kterou ani pořádně nezná.

„Měli bychom se rozejít jako normální lidi. Vždyť můžeme zůstat kamarádi.“

Kamarádi? Občas si říkám, že to je určitě jenom hnusnej sen, ze kterýho se jednou probudím. Ale čím dýl to trvá, tím víc začínám chápat, že tohle je realita. Bohužel moje.

Rozpřáhnu se a dám mu takovou facku, až zavrávorá. Překvapila jsem ho. Trochu se mi ulevilo. Dívá se na mě, jak na šílence. Čekám, že mi ji vrátí. Tváří se tak.

„Seš magor, Emmo,“ řekne jenom a nechá mě stát samotnou v kuchyni. Práskne za sebou dveřma. Na jídelním stole zapomněl mobil.

Určitě se pro něj vrátí.

**********

Aspoň jsem si to myslela. Po dvou hodinách, kdy jsem se jenom přesunula od kuchyňský linky na židli a koukala do blba, přestávám doufat. Je mu fuk, že nemá telefon. Může si koupit jinej. Teď už je určitě s ní. Říká jí, jak jsem strašná a že je rád, že už se mnou nemusí být ani vteřinu. Myslela jsem si, že mně se tohle nikdy stát nemůže. Když Šimon opustil Martu dva dny před svatbou, utěšovala jsem ji a říkala, že se nic tak strašnýho neděje, že jí nestojí ani za jedinou slzu a že na světě existuje stovky chlapů, kteří jsou lepší než on. Ale to není pravda. Teď se děje něco strašnýho. A nechci žádnýho jinýho chlapa. Chci zpátky jeho.

Obejdu stůl a vezmu do ruky jeho telefon. Má ho zaheslovanej, ale s tím jsem počítala. Zmáčknu postranní tlačítko a na rozsvíceném displeji se ukáže jeden nepřijatej hovor. Od ní. Moje milá. Debilnějc si ji pojmenovat nemohl. Zajímalo by mě, jak má v telefonu uloženou mě.

*********

Volám Martě. Chci jí říct, že všichni chlapi jsou svině.

„Emmo?“ zvedne telefon hned na druhý zazvonění.

Telefon nedá z ruky.

„Prostě odešel a nevrátil se,“ vybalím to rovnou. Místo pozdravu.

„No,… nevím co na to říct. Asi že se to dalo čekat.“

„Já to teda nečekala. Myslela jsem, že dostane rozum.“

„Milá Emičko, chlap, kterej přemejšlí vocasem, nedostane rozum. Možná na chvíli a pak ho zase ztratí, to bys mohla vědět vzhledem k tomu, že máš za nejlepší kamarádku mě.“

Potom, co jí Šimon zdrhnul, měla ještě dva chlapy, vždycky tak půl roku. A oba utekli. Za jinou. Kupodivu vždycky starší.

„Dan je jinej.“ Jen co to dořeknu, dojde mi, jaká je to kravina. To bych tady asi v tý kuchyni neseděla sama a nečuměla dvě hodiny na rozbitou skleničku. Kola už uschla a podlaha teď lepí. „Promiň,“ omluvím se. Za sebe a svojí naivitu.

„Jsem ráda, že ti došlo, jakou blbost si řekla. Mám přijet? Pokecáme, dáme vínko a budeme tu husu, co ti přebrala frajera, pomlouvat.“

Vždycky má dobrou náladu. I kdyby jí v jeden den okradli, zdemolovali auto a ostříhali na ježka, bude se tvářit, že je nad věcí. Ten rozchod se Šimonem jí přeci jenom k něčemu byl. Od tý doby jí hned tak něco z míry nevyvede.

„Nemám náladu chlastat,“ odpovím popravdě.

„To není, beruško, chlastání, to je snaha o přežití,“ směje se.

„A ten ranní bolehlav bude co?“

„Smíření se s krutou realitou. Je na čase dospět, brouku.“

Má pravdu. Buď budu doma sama čumět na televizi a nevnímat ji, nebo přijede Marta a přivede mě na jiný myšlenky.

„Tak přijeď,“ povzdychnu si.

„Teda, ty se na mě vyloženě těšíš. Za hodinu jsem u tebe. Koukej se mezitím vzpamatovat.“

„Hmmm….,“

„Červený nebo bílý?“ zeptá se.

„Červený,“ odpovím hned. Dneska to musí být červený.

„To bude krvavej večer,“ uchechtne se a zavěsí.

**********

„A nenapadá tě, co by tam mohl mít za heslo?“ ptá se a zkoumá telefon ze všech stran.

„Zkoušela jsem už všechno možný,“ odpovím, protože to je pravda. Dokonce jsem prohrabala i celej jeho pracovní stůl včetně zásuvek.

„A co prádelník?“

„Co je s prádelníkem?“ nechápu.

„Tam ses dívala taky?“

„Proč jako? Mezi trenýrky a ponožky? Co by tam jako schovával?“

„Bože, Emmo. To je základní věc!“

„Se nějak vyznáš….,“ podívám se na ni nedůvěřivě.

„Tak schválně, vsadíme se?“

„Ne. Je to nesmysl, o nic se vsázet nebudu. Dneska už jsem toho ztratila až až.“

„Jdi se podívat, já zatím naliju víno.“

Zvedne se a jde do lednice.

„Co je? Proč nejdeš? Bojíš se, co tam najdeš?“ dělá si ze mě srandu, když se vrátí s lahví v jedný ruce a brambůrkama v druhý.

„Seš blbá. Už jdu.“ Ale nechce se mi.

Dojdu k posteli, sednu si a otevřu první šuplík. Ponožky. Vonnej sáček s levandulí, dva kondomy a jinak nic.

Ve druhém šuplíku jsou trenýrky a slipy. Kromě trochy prachu nic víc.

Ve třetím má změť trenýrek a ponožek a taky dvě kravaty. A pouzdro na doklady. Vyndám ho. Je v něm jeho starej pas s nefunkčním čipem, rodnej list a změť všemožných účtů a papírků. A její fotka.

Vypadá na čtrnáct. Děvka malá.

„Něco mám,“ zakřičím.

„Super, tak to sem přines.“

Když se Marta podívá na její fotku, vykulí oči.

„To snad chodí ještě na základku, ne?“

„Vtipný.“

„Kolik jí je?“

„Jak to mám asi jako vědět?“ vyjedu na ni.

„Ty sis to nezjišťovala?“ diví se.

„Jak asi, když ani neznám její jméno?“

„To je fakt. Nejvyšší čas zjistit to heslo do mobilu,“ mrkne na mě.

Nadechnu se a začnu se probírat všema papírkama s poznámkama. Tři z toho by mohly být PIN kódy. Mám z toho divnej pocit. Nikdy jsem se mu ve věcech nehrabala. Není to vůči němu fér. Ale on ke mně taky nebyl fér, když mě začal podvádět. A kdybych na to nepřišla, nebo spíš to na něm nepoznala, možná by to tutlal dodneška.

Vymačkám první čtyři čísla. A hned se trefím.

„Říkala jsem to!“ zakřičí vítězoslavně Marta a dá si pořádnýho loka vína. Trochu se přitom pobryndá. Normálně by jí to vadilo, ale teď je její střed zájmu někde jinde.

Začneme u esemesek. Ale než stihnu rozkliknout první, vytrhne mi mobil z ruky.

„Tereza! Jmenuje se Tereza,“ zaječí o dvě vteřiny později, „Fůj,“ zakryje si oči dlaní a podává mi telefon.

Podívám se na displej. Posílají si nahý fotky? Tohle nikdy nedělal ani se mnou.

Otevřu si v mobilu fotky a jenom zírám. Na každý druhý je ona. Úplně nahá. Co je na tom ale nejnechutnější, že i tady vypadá na čtrnáct. V obličeji. Tělo má jako dospělá, s pořádně velkýma prsama.

„To není možný,…“ hlesu.

„Co?“

„Vždyť jí nemůže být víc než patnáct.“

„To je asi blbost, ne? Zkusíme ji vystopovat na Facebooku.“

Otevře si můj počítač, zadá facebookovou adresu a zkouší přes Danovy přátele hledat jméno Tereza.

Já si zatím prolistovávám všechny možný fotky a je mi z toho špatně. Nejenom že mu posílala svoje nahý fotky, fotil se i sám. Doma v koupelně, dokonce i v kuchyni a na záchodě.

„Asi jsem ji našla. Má v přátelích jedinou Terezu. Je z Benešova, studuje gympl a je jí šestnáct. Hustý,…“

Vytrhnu jí počítač z ruky a zadívám se do ksichtu holky, co mi přebrala manžela. Je jí šestnáct? Studuje střední školu? To přeci není možný! Daniel by se nezahazoval s dítětem. Hezkym dítětem. Na úvodní fotce vypadá jako modelka. Stojí před Eifelovkou v Paříží, drží velkou kytku růží v levý ruce a pravou ukazuje na vrchol věže. Má na sobě květovaný šaty nad kolena s dlouhým rukávem. Taky má krásný dlouhý hnědý vlasy. Těsně nad zadek. Byl tam s ní Dan?

Udělá se mi mdlo.

„Vypadáš, že každou chvíli omdlíš,“ plácne mě Marta do zad.

„Nech mě,“ cuknu.

„Ber to z tý lepší stránky, aspoň tě nepodvádí s nějakou hnusnou tlustou babiznou.“

„Připadá ti to vtipný?“ Mám slzy na krajíčku.

„Sorry, nemyslela jsem to tak.“

Mám šílenej vztek. Nějaká malá kráva mi nepřebere manžela. Najdu si jí a zfackuju jí tak, že se z toho bude měsíc vzpamatovávat. Nejradši bych jí ty její vlasy ustřihla a vyškrábala oči.

„Najdu si ji,“ řeknu a vypiju celou skleničku vína naráz.

„Tak to vypadá vážně,“ řekne Marta a vypije tu svoji.

**********

Je to ještě horší, než jsem si myslela. Nemůžu spát. Musím pořád koukat na její fotky. Je krásná a to mě štve. Ne, přímo sere. Co je ale nejhorší, to je bezpochyby její věk. Jak se může Dan zahazovat s takovou mladou naivní pipinou?

Potřebuju zjistit, kde bydlí, a říct jí, kde je její místo. Vedla Dana to rozhodně není, to už je dávno obsazený.

**********

Když se mi konečně podaří usnout, je půl pátý ráno. Spát jsme šly s v půl druhý. Probudí mě až telefon.

Po hmatu ho najdu a hovor přijmu.

„Haló, Emmo, to jsem já. Volám z práce. Potřebuju si vzít nějaký věci, můžu se tak za dvě hodiny stavit?“

Prudce se posadím, až mi škubne za krkem, a podívám se na displej, kolik je hodin. Půl sedmý. Věci? Jaký věci?

„Čau, no můžeš, proč bys nemohl, bydlíš tu přeci,“ odpovím rozespale.

„Promiň, asi jsem tě vzbudil, co? Omlouvám se, ale mám dost fofr, zítra odlétám do zahraničí,“ řekne, jako by se nechumelilo.

„Aha. A kam?“ zvědavost je silnější.

„Na Mauricius. Na dvanáct dní.“

Předpokládám že s ní. „ S ní?“

„Do toho ti, Emmo, nic není,“ odpoví rázně.

„Tak čau,“ snažím se rychle ukončit hovor. Je mi do breku.

„Za hodinu se zastavím. Pa.“

Jdu do kuchyně a natočím si z kohoutku vodu. Celou ji vypiju. Po včerejšku mám ale spíš chuť na kolu. Jenže tu doma nemáme. Zapnu si televizi a chvíli sleduju zprávy, pak nějakej strašně vtipnej seriál o americký rodince, při kterém seale vůbec nesměju. Nevím, jestli je to mnou, nebo tím seriálem. Ale poslední dobou mi nepřipadá vtipnýho vůbec nic. Pak se snažím číst, ale sotva přečtu dvě stránky, uvědomím si, že vůbec nevím, o čem jsou.

V půl osmý vzbudím Martu.

„Vstávej, za hodinu přijede Dan,“ zatřesu s ní.

„Cože?“ zakňourá.

„Vstaň. Musíš zmizet, nechci aby viděl, že se tady ze žalu opíjím.“

„ A ne snad?“ zabručí do polštáře, „Co ti chce?“ zeptá se, když se konečně překulí na bok.

„Prý si jde pro nějaký věci. Zejtra jede na dovolenou a asi, chudák, nemá plavky.“

„A jé je.“

**********

V osm deset je pryč. Obdivuju její schopnost vstát z postele a během pěti minut začít fungovat. Tu já nemám. Obvykle po probuzení ještě tak hodinu jenom sedim a čumim.

Přesně v půl devátý zaslechnu v zámku klíče. Sakra, telefon. Nechala jsem ho v obýváku. Doufám, že si nepamatuje, kde ho nechal.

„Emmo?“

„Jsem v ložnici,“ kde si třídím spodní prádlo. Měla bych si nakoupit nový. To nejnovější už je asi rok starý.

Nakoukne do ložnice. „Čau,“ zabručí.

Tváří se, jak kdybych ho obtěžovala. Doprčic, co se mezi námi změnilo?

„Vezmu si jenom ten velkej kufr a nějaký letnější oblečení. Nevadí?“

Proč se mě furt ptá na takový debilní otázky?

„Jsou to tvoje věci.“

„Jo. Pravda.“

Asi deset minut ho nechám pobíhat po bytě, ale pak mi to stejně nedá.

„Co jsem tak strašnýho udělala?“ zeptám se, zatímco si balí věci do kufru.

„Emmo, to už jsme probírali snad stokrát. Vůbec nic.“

„Tak proč ode mě odcházíš?“

„Nevím, co ti na to mám říct. Prostě chci být někde jinde.“

„Chci, abys byl se mnou. Nějaká šestnáctka ti přeci nemůže stačit.“ Jen co to dořeknu, uvědomím si, že to byla chyba.

Ztuhne. „Jak víš, že jí je šestnáct?“ otočí se na mě.

Mlčím. Co mu taky mám říct, že jo.

„Kde mám telefon?“ zeptá se ledově.

„V obýváku,“ pípnu.

„Hrabala ses mi v něm?“

„Ne,“ zalžu. A taky hned zčervenám. Pozná to.

„Lžeš, Emmo. Proč to děláš? Proč se mi hrabeš v soukromých věcech?“ zeptá se a zní, jako by mě litoval.

„Protože tě mám ráda! Protože nechci, aby ses se mnou rozešel a taky nechci, abys chodil s nějakou šestnáctiletou školačkou!“ křičím.

„My spolu ale nechodíme. Aspoň ne tak, jak si myslíš,“ uzemní mě.

Nechodí spolu? A co to teda je?

„Tomu nerozumím,“ řeknu zoufale.

„Ani nemusíš,“ odbude mě.

„Ale musím! Chci to pochopit! Aspoň to bys pro mě mohl udělat!“ znovu zaječím.

„Vážně to chceš vědět? I když mě pak budeš nenávidět a budu se ti hnusit? Fakt to chceš vědět?“

Buší mi srdce a začnou se mi potit ruce. „Jo.“

„Fajn. Není to moje holka. Platím si ji. Je to společnice a díky ní mám šanci dostat kšeft za hezkých pár desítek milionů. Beru si jí na společenský akce a nechávám ji tam svým klientům, aby se pobavili. Spokojená?“

Ne. Protože to asi pořád nechápu.

„Takže ty s ní nespíš? Jenom tvoji klienti?“

„Platím jí měsíčně dost slušnou částku, aby měla kde bydlet a za co žít. Studuje a sama by si nevydělala ani na jídlo.“

Připadám si jako nejnatvrdlejší člověk na světě.

„Takže ty jí dáváš peníze a ona za to spí tvýma klientama?“

„Tak nějak.“

„Pak ale nechápu, proč se se mnou chceš rozejít.“

„Emmo, já vedle sebe teď potřebuju mladou holku, která vypadá jako modelka a je ochotná dělat společnost lidem, se kterýma se scházím. Chápeš? To ty asi nebudeš, viď?“ ušklíbne se.

Je mi dvaatřicet. Ale všichni mi tipují maximálně pětadvacet. Postavu modelky teda nemám, ale velikost osmatřicet mi nepřijde úplně nejhorší. Co je ale pravda, rozhodně bych nebyla ochotná dělat společnost nějakým cizím chlapům.

„Aha, takže proto, že nevypadám jako luxusní štětka, tak už mě nechceš? Ale já jsem tvoje manželka!“

„Klienti nevědí, že jsem ženatej, myslí si, že žiju sám a mojí největší zábavou jsou večírky a ženský.“

„Tohle všechno děláš jenom kvůli penězům?“

„Kvůli desítkám milionů,“ upřesní.

Nikdy jsem se o jeho práci moc nezajímala. To byla asi chyba.

„A je nějaká šance, že by ses zase jednoho dne vrátil do normálního života? Ke mně?“ připadám si jak nejzoufalejší ženská na světě.

„To bys ještě chtěla, jo? Emmo, já už dávno nejsem ten člověk, za kterýho ses provdala. Ta práce mě změnila. Miluju jí. Vždycky bude na první místě. Nemám čas na to žít ve spořádaný rodince.“

Asi mi úplně nedochází, co říká. Později, když se k tomuhle rozhovoru vrátím, říkám si, proč jsem ho nezfackovala anebo nezkopala do kuličky.

„Radši budeš vydržovat šlapku svým zákazníkům? Počkej, až ti začne chybět ženská! Až budeš potřebovat uvařit, vyžehlit, pomilovat se… To hned přilezeš, co?“

„Já mám holku. Ji. Potkali jsme se v jednom baru, kde dělala společnici někomu jinýmu. Hned jsem věděl, že týhle holky se jenom tak nevzdám. Navíc to v posteli umí, a tak vím, co klientům nabízím.“

Vyvalím oči. Asi budu zvracet. On spal s tou šlapkou a zároveň se mnou? Mám chuť se vydrhnout rejžákem.

Jdu do obýváku, prásknu s tím jeho předraženým telefonem na zem a začnu na něj šlapat. Když se nic neděje, vezmu ovladač od televize a buším s ním do telefonu. Nic. Vystřelím k oknu, napřáhnu se a hodím ho do zazimovanýho bazénu k sousedům.

„Co si tím chceš dokázat?“

„Se mnou takhle zametat nebudeš!“

„Hele, Emmo, dělej si co chceš, ale jestli chceš dobrou radu do života – nauč se pořádně šukat a přestaň se pořád na něco ptát.“

Sebere kufr a odejde.

Zůstanu stát u otevřenýho okna a připadám si jako úplnej idiot.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *