My tři (Díl 2.)

Pokračování povídky MY TŘI (Díl 1.)

*********

ON

„To si jenom tak odešel? Nenechal si jí ani žádnej vzkaz?“ diví se Petra.

„Nechtěl jsem ji stresovat ještě víc,“ řeknu, ale uvědomím si, že jsem z pusy vypustil naprostej blábol.

„Ještě víc? Myslíš, že jí přijde normální, že se ráno probudí a zjistí, že jí manžel zdrhnul i s polovinou svých věcí? Jen tak? To určitě vůbec nebude vystresovaná,“ ironizuje.

„Aspoň se už nebudeme hádat.“ Budeme pro změnu mlčet, dokud se jeden z nás neumoudří a neustoupí. Kdybych jí řekl pravdu a ona se přestala pořád stresovat tím, že není znovu těhotná, zase bychom to mohli dát dohromady. Jenže na `kdyby` se nehraje.

„To myslíš vážně? Jste spolu devět let, ne? Tak se teď nerozejdete kvůli blbosti,“ diví se Petra.

Je jí sedmnáct. Dítě je pro ni ještě blbost, ale pro dvaatřicetiletou ženskou to blbost není. Ke všemu, když má jít o její první dítě.

„To není blbost. Na to dítě se těšila,“ povzdechnu si.

„Kde budeš bydlet?“ zeptá se mě a až v tu chvíli mi dojde, že to jsem doteď nevyřešil. Hotel není řešení.

„Nevím. Budu se muset porozhlídnout po nějakém podnájmu.“

„A to ani trochu neuvažuješ nad tím, že by ses vrátil domů?“

Dobrá otázka. Uvažuju nad tím pořád. Už celých deset hodin, co s Lucií nebydlím.

„Nevím. Nepřemýšlel jsem nad tím. Nebudeme se radši bavit o něčem jinym? Co škola?“

Poslouchám, co mi Petra říká, ale přitom nevnímám. Nepamatuju se, co mi odpovídala. Ani si nevzpomenu, na co jsem se ptal. Nejsem schopnej vnímat, pracovat a ani spát.

*********

Ráno se probudím v půl šestý. Usnul jsem ve čtyři, po třech skleničkách whisky. Hledám v tašce telefon, ale není tam. Nechce se mi vstávat. A tak se zase položím na postel, přikryju se peřinou a zírám do stropu. Za tři hodiny mám schůzku v bance. A vzhledem k tomu, že jsem si nikdy nebral žádnou půjčku, jsem z ní dost nervózní.

Petřině matce jsem slíbil, že jí přispěju na domácnost. Když už jsem jí sedmnáct let nedával na Petru jedinou korunu, chci to napravit aspoň teď. Zadlužím se na pět let, ale je to nutnost. Pro mě jo. Lucka by šílela. Dát cizí ženský milión korun? Ale pro mě není cizí. Nebývala. Asi tak patnáct dní. Musím nést odpovědnost za to, co jsem před lety zpackal.

**********

„Nejseš svatej, vole. Měl by ses na to vykašlat.“

Vojta mi vždycky radil dobře a taky jsem se podle něho většinou řídil, ale teď to nejde.

„To se ti lehko řekne.“

„Hele, teď mi připadáš jak ženská. Snažíš se něco zachraňovat, pomáhat, vykupovat se nevím z čeho, ale víš k čemu ti to bude? K hovnu. Ničemu tím nepomůžeš. Ta ženská shrábne milión a už jí v životě neuvidíš. Nic jí nedlužíš. Měla ti říct už dřív, že s tebou má dítě, a ne přijít po skoro osmnácti letech.“

Má pravdu. Nejenže jsem srab, ale ke všemu ještě vůl. Jednou jedinkrát jsem udělal věc, za kterou se doopravdy stydím. A taky za to budu platit.

„Nejde jí o peníze. To já jí je nabídnul, takže nevím, proč by měla zdrhat.“ Tvrdím něco, o čem nejsem ani já sám přesvědčenej. Poprvý a zatím naposled jsem navštívil bordel. Byl jsem zoufalej. Neměl jsem sex už čtyři měsíce. A potkal jsem tam ji. Pak jsme se sešli ještě dvakrát nebo třikrát. Mimo její pracoviště. Ale zjistili jsme, že by to mezi námi nefungovalo. Práce pro ni byla všechno.

„Ty tomu věříš?“

„Ne.“

„Tak se seber a vrať se k Lucii. Na prachy zapomeň. Nic si kvůli ní nepůjčuj. Stejně to budeš mít doma už tak dost těžký.“

**********

Tři dny o ní nic nevím. Nenapsala ani nezavolala. Nedivím se. Já se taky neozval. Každej večer, když usínám, mám pocit, že to musíme vyřešit. Musím jí říct pravdu.

Vyzvání telefon. Asi někdo z banky. Uhánějí mě už dva dny. První schůzku jsem zrušil a přesunul ji na dnešek. Stejně jsem tam ale nešel. Milión korun je fakt dost.

Není to nikdo z banky. Je to Lucky máma. Máma?

„Pavlíku? Seš to ty? Slíbila jsem Lucince, že ti volat nebudu, ale připadá mi to jako blbost. Musím ti říct něco strašnýho. Představ si to!“

Co si jako mám představit? Doufal jsem, že tuhle ženskou už nikdy neuvidím ani neuslyším.

„Co se stalo?“ zeptám se.

„Chtěla se zabít!“ vykřikne do telefonu a začne brečet.

Do prdele.

„Cože? Kdy? Kde leží?“

Buší mi srdce jako o závod. To přeci není možný!

„Ne, už předevčírem, ale bojím se, že to udělá znovu. Spolykala prášky. Musíš za ní přijet.“

Hned típnu telefon a popadnu tašku s notebookem, hodím do ní klíče od auta a peněženku. Uvědomím si, že nevím, kam mám jet. Domů? Do nemocnice? Do Brna za její matkou? Do prdele. Proč nechtěla, aby mi matka zavolala? Přeci mám právo vědět, co se s ní děje. Nenávidí mě.

Zavolám Lucce na mobil. Třeba to vezme. Jestli je v pořádku. Nechám telefon vyzvánět asi patnáct vteřin a když už to chci típnout, konečně se ozve.

„Haló?“

„Lucie! Kde si? Seš v pořádku?“

Vychrlím na ni pro dvě pro mě životně důležitý otázky.

„Doma. Matka ti volala, co?“

Zní divně. Jako by ležela na smrtelný posteli. Rozklepu se. Vždyť mohla umřít. Kvůli mně. A já se tady starám o to, abych se zavděčil cizí ženský.

„Můžu přijet? Potřebuju tě vidět, lásko.“

Nepočítám s tím, že mi to dovolí, ale aspoň vím, kde je a přijedu, i když se jí to nebude líbit.

„Přijeď.“

**********

Je bílá jako stěna a strašně hubená. Nebo mi to tak přijde. Pustí mě do bytu, kde za dveřma čmuchá pes. Už mu dala jméno? Vítá mě. Pamatuje si mě?

„Jak ti je?“

Debilní otázka.

„Líp,“ usměje se a vezme psa do náručí.

Nevím, kde začít.

„Má už jméno?“

„Ori.“

„Jak si na něj přišla?“

„Sežral mi čokoládu, skoro celou. Musela jsem ho vzít dneska ráno k veterináři a ten mu vypumpoval žaludek.“

Koukám jak puk. Nechápu, jak se za poslední tři dny mohlo udát tolik věcí.

„Orion?“ nervózně se pousměju. Je vhodný bavit se o čokoládě s člověkem, kterej se před pár hodinama pokusil o sebevraždu?

„Jo, ale řvát na něj na ulici `Orione` se mi teda nechce. Takž Ori. Myslím, že čokoládu už si nikdy nedá.“

I přes úzkost, kterou se snažím maskovat tím, že koukám do země, se usměju. Trochu víc. „Měli jste to náročný, co?“

„Docela dost.“

„Kde máš mámu?“ Čekám, že každou chvíli odněkud vyskočí nebo začne rachotit klíčema v zámku. Nerad bych se s ní potkal. Patří mezi lidi, který mi stačí vidět jednou za deset let. Nebo radši za život.

„Už pryč. Kdyby tady byla ještě o půl dne dýl, zabila bych se,“ pokusí se o vtip.

Není to vtipný.

Asi je na mě vidět úleva.

„Oddychnul sis, co?“

„Znatelně.“

Sundám si boty a čekám, jestli mě pozve dál. Jsem ve svém bytě, ale připadám si jako cizí.

„Půjdeš dál?“

„Rád.“

Sednu si do obýváku na gauč. Jde do kuchyně.

„Dáš si něco k pití?“ křikne na mě.

„Ne. Děkuju.“

Musím jí to říct.

Když vejde do obýváku a sedne si na druhou stranu gauče, nadechnu se.

„Musím ti něco říct.“

„Já tobě taky,“ odpoví pohotově.

Jsem zvědavej, co mi chce říct, ale zároveň potřebuju rychle mluvit já. Jinak už nenajdu odvahu.

„Nemám žádnou milenku. Ani jsem nikdy neměl.“

Podívá se na mě. Poznám, že mi nevěří.

„Nevěříš mi, ale je to pravda. I když někdo se v mém životě objevil,“ odmlčím se, ale nic neříká. Je rozhodnutá vyslechnout mě až do konce. A pak mi to dá sežrat.

„Mám dceru. Je jí sedmnáct.“

**********

ONA

Spolknu jich šest. Chci zažít ten pocit. Jenom na chvilinku. Nechci se zabít. Chci žít a mít rodinu. Ale musí to vypadat jako pokus o sebevraždu. Proto jsem si z posledních pár dní psala ten deník. Je tam všechno. Jak přemýšlím o sebevraždě, útržky našich rozhovorů… Kdyby ho náhodou někdy našel a četl ho, nebude mít ani nejmenší podezření, že jsem to na něj nahrála.

Rychle běžím na záchod, strčím si prst do krku a zvracím. Mám plán. Zavolám matce. Řeknu jí, že jsem úplně na dně, a tak jsem se pokusila o sebevraždu. A ať hned přijede. Musí vidět, že jsem na tom fakt špatně. Musí se o tom přesvědčit na vlastní oči. Budu ji prosit, aby v žádném případě Alexovi nevolala. Že nesmí vědět, co se stalo. To v ní bude hlodat a nakonec mu zavolá. Vím to. Pak jí pošlu domů a nechám se od něj litovat. Musím v něm vzbudit lítost, aby byl zase se mnou. Ne s ní.

Den dva počkám a pak mu to řeknu. Že jsem těhotná. O tom, že to není jeho, samozřejmě pomlčím.

**********

Měla jsem to naplánovaný, i když ne úplně do detailu, ale měla. Jenže můj plán se začal hroutit ve chvíli, kdy mi řekl, že má dceru.

Nemůžu tomu uvěřit. Dlouho nejsem s to říct mu na to jediný slovo. Tolik si přeju mít vlastní dítě a když už to vypadá nadějně, řekne mi, že už ho má? Dokonce mu, teda spíš jí, je sedmnáct. Už teď ji nenávidím. Všechno zkazila.

„Prosím?“ Asi čeká jinou reakci, třeba že mu nadšením padnu kolem krku a přijmu ji za vlastní. Ne, to je blbost. To by mi řekl už dávno a nedělal by s tím takový tajnosti.

„Omlouvám se, že jsem ti to neřekl dřív. Byl to pro mě šok. Nevěděl jsem, co mám dělat.“

Za poslední dny hrozně zestárnul. Dokonce mu snad začaly nad ušima šedivět vlasy. Tohle mu ale neprojde.

„Děláš si ze mě srandu? Proč mi to jako říkáš? Mohl sis to nechat pro sebe a mně dát nadosmrti pokoj!“ ječím na něj. Měla jsem to přece naplánovaný! Moje dítě nebude `to druhý`. To nedopustím.

„Lucie, já se ti strašně omlouvám. Udělám všechno, co chceš, jenom mi to odpusť. Nemůžu za to. Její matka mi to řekla až před pár měsíci. Ale je to stará záležitost. S námi dvěma to nemá nic společnýho,“ klekne si přede mě a chytne mě za ruce.

„Nemá nic společnýho? Má to s námi společnýho všechno! Máš dítě a já ne!“ vyjedu podruhý. Potřebuju si utřídit myšlenky. Potřebuju vědět, co bude dál. Copak kvůli nějaký sedmnáctiletý holce ztratím manžela? To už by byla lepší ta milenka. Dcery se zbavit nedokážu.

„Jdi pryč,“ nemůžu ho ani vidět.

„Cože? Vždyť jsem sotva přišel. Myslel jsem, že to dneska všechno vyřešíme.“

„Co chceš řešit? Tady není nic k řešení. Chci být sama.“ Zhluboka dýchám. Nechci brečet. A hlavně zvracet. To by bylo podezřelý.

„Nevyháněj mě, prosím. Už nechci spát další noc v hotelu. Nevydržím to bez tebe.“

Možná jsem na něj hnusná až moc. Co se dělo před sedmnácti lety, to je přeci jeho věc. My dva se ještě neznali. Jenom doufám, že mi tu holku nebude chtít představit.

„Máš pravdu. Omlouvám se. Je toho v poslední době na mě moc. Asi si půjdu lehnout,“ usmála bych se na něj, ale nedokážu to. Jsem naštvaná. A to je hodně slabý slovo.

„Budu tady, kdybys něco potřebovala,“ vstane a dá mi pusu.

Zase na čelo. Takhle se nikdy nikam nedostaneme.

*********

V práci máme skoro samý ženský. Chlapi jsou tam jenom ajťáci. Všichni samozřejmě divný. Až na jednoho. Hraje golf jako já, takže když se náhodou potkáme na obědě, vždycky si máme co říct. A taky strašně rád čte. Ale ne sci-fi ani fantasy, jak to u takových lidí bývá zvykem. Klasiku. Tu já zbožňuju. Proto jsme se taky spolu před rokem začali bavit. Tři roky jsme kolem sebe chodili bez povšimnutí, až jednou nezbylo v jídelně nikde žádný volný místo kromě jednoho. Vedle něj. Tak jsem si přisedla a začetla se do Mistra a Markétky. Zaujalo ho to. Od tý doby se na obědě potkáváme skoro každej den. Půl hodiny obědváme a kecáme a pak si jde každý po svých. Nikdy jsme se nesešli mimo práci a nikdy jsme se nebavili o ničem jiném než o práci, golfu a knihách.

Když jsem potratila, začali mě všichni okolo štvát. Jenom mě litovali a chodili kolem mě po špičkách. Pavel mi začal věnovat tolik pozornosti, až mě to taky štvalo. A začala jsem mu to dávat najevo. Nejdřív jsme spolu nespali proto, že jsem nechtěla já, pak nechtěl on. A když už na to náhodou došlo, bylo to spíš z povinnosti. V tu dobu mi Alex, ten ajťák, začal připadat jako nejbližší člověk, kterýho mám. Ty společný obědy mě držely nad vodou. Nebavili jsme se o soukromí, nejspíš ani nevěděl, že jsem vdaná a zrovna jsem přišla o dítě, a i kdyby to věděl, nejspíš by mu to bylo jedno. Vždycky je totiž nad věcí. Ať se děje cokoliv. Když v celý firmě spadne síť a všichni jsou z toho naprosto na prášky, protože nemůžou dělat svoji práci, telefon mu zvoní co minutu, ale s ním to ani nehne. To se mi na něm líbí. A tak jsme si jednou po práci zašli na večeři. Pavel byl na služebce a on zrovna neměl co dělat. Vypili jsme tři láhve vína a pak jsme jeli k němu domů. Vyspala jsem se s ním. Domů jsem přijela ve tři ráno. Zařekla jsem se, že budu dělat, jako by se to nikdy nestalo. Ty pravidelný obědy nám zůstaly a k tomu, co se stalo ten večer, jsme se nikdy nevrátili. Když jsem pak zjistila, že jsem těhotná, věděla jsem, že to Pavlovo dítě není. Sice jsme spolu spali asi tři týdny po téhle události, ale už asi tři čtyři dny předtím mi začalo být každý ráno divně. Dokonce jsem i párkrát zvracela. Bylo mi to hned jasný. Všechno probíhalo stejně jako při prvním těhotenství.

Od tý doby uplynuly dva měsíce.

*********

ON

Nevím, jestli ze mě dělá idiota proto, že ji to baví nebo to tají z úplně jinýho důvodu, ale dochází mi trpělivost. Vola ze sebe dělat nenechám. Netuším, co po mně chce nebo čeho tím chce docílit, ale znervózňuje mě to. Někoho má. Zřejmě si ho našla někdy v posledních týdnech. Poznám to na ní. Mě obviňuje z toho, že mám milenku a přitom se sama kurví. Pořád mluví o nějakym ajťákovi, co taky hraje golf jako ona. Určitě to bude on. Už jednou jsem na něj čekal u práce, ale když vycházel, šli s ním ještě další dva chlapy. Nechal jsem to plavat. Říkal jsem si, že po tom všem, co se stalo, má právo trochu ujet, hlavně aby se vracela domů. Ke mně. Ale poslední dny jsou fakt nesnesitelný. Připadá mi, jako bych pro ni byl vzduch. Naštve ji úplně všechno a kdykoliv může, něco mi vyčte. Mám toho po krk.

**********

Když se za dvě hodiny probudí, má lepší náladu. Dokonce se usmívá.

„Jak ses vyspala?“

„Bezva. Takhle tvrdě jsem nespala už asi týden,“ usměje se a sedne si vedle mě na gauč.

„To je dobře,“ odtáhnu se a začnu srovnávat rozložený noviny. Dneska to chci vyřešit. Ať se stane, co se stane.

„Lucko, když jsem přišel, chtěla si mi něco říct, vzpomínáš?“ Když nechce začít ona, budu muset já.

Podívá se na mě a zase v tom jejím pohledu vidím výčitku. `Neměl ses mě ptát zrovna na tohle, ty idiote`, myslí si.

„Co? Už si nevzpomínám. Asi to byla nějaká hloupost,“ zase se usměje. Tolik úsměvů najednou jsem u ní neviděl už pár měsíců.

„Ale vzpomínáš. Zněla si dost naléhavě. O co jde?“

„Vážně netuším. Asi jsem ti chtěla říct něco o Orim. Až si vzpomenu, povím ti to,“ mrkne na mě a vstane. Chytnu ji za ruku, něžně, ale razantně.

„Řekni mi to.“ Sám se svýho hlasu leknu. Tuhle nekompromisnost používám, jenom když mluvím se svými podřízenými.

Ani nepípne. Tak to teda ne. Já to taky řekl, teď chci, aby se přiznala ona, jedině tak se můžeme posunout dál.

„Mám to snad říct za tebe?“

„A co jako?“ Nasadí ten svůj pohrdavej tón.

To mě vytočí.

„Přestaň ze mě dělat debila! Už mám všeho dost. Tys mě obviňovala z toho, že mám milenku. Pořád mi něco vyčítáš, i naprostý kraviny, ale jakmile jde o tebe, děláš svatou a mlčíš jako zařezaná! Ale já už toho mám dost! Myslíš si, že to nevím? Že nevím, že se pelešíš s tím ajťákem z práce?“

A je to tady.

„Cože? Co to meleš?“

„Nejsem blbej, Lucie. Buď se přiznáš a vyřešíme to, nebo si táhni za nim!“

Rozbrečí se.

One thought on “My tři (Díl 2.)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *