e
e
e
e
e
e
e
e
e
e
e
e

Zanzibar (Díl 1.): Očkování, zákeřná medúza a děti na pronájem

Ne. Tentokrát do Egypta, Tuniska ani Turecka nepojedeme, shodli jsme se s Petrem. Chceme letět někam, kde jsme ještě nikdy nebyli. Kde nebyl ani nikdo z našich kamarádů a známých. Podmínek jsme měli hned několik – musí tam být teplý moře, měl by to být ostrov a cesta nesmí trvat déle než patnáct hodin i s přestupy. Asi po třech dnech brouzdání na netu jsme ho objevili. Zanzibar.

Šest hodin do Dubaje, pak necelé čtyři hodiny čekání a nakonec něco málo přes pět hodin na ostrov. Na jednoho vyšel jedenáctidenní pobyt (deset nocí) na třicet pět tisíc korun. Ale dá se sehnat i levněji. Pár dní před odletem cestovka zájezd zlevnila asi o pět tisíc. S Petrem jsme ale od přírody netrpěliví, takže my dovolenou kupovali měsíc dopředu.

Hrozí maximálně malárie, cholera a žlutá zimnice. Oddychli jsme si

Když zbývaly necelé tři týdny do odletu, bavili jsme se o tom, jestli není zapotřebí očkování. Aspoň proti žloutence. Už si nepamatuju, kdy jsem se naposled nechala očkovat. Možná ještě na základce. Petr má aspoň očkování proti žloutence a tetanu. Nakonec jsme na něj zapomněli a vzpomněli si až týden před odletem. Obvolávali jsme naše doktory i očkovací centra a všude nám řekli, že na očkování už je pozdě. Prý bychom měli brát antimalarika, ale že teď už to stejně nemá význam. Začínají účinkovat až za několik dní a lidem z nich dost často bývá špatně. Zvrací. Aha. V očkovacím centru nám ještě řekli, že hrozí i nakažení žlutou zimnicí. A cholerou. Ale ta že není až tak moc pravděpodobná. Na ostrovní části Tanzanie se údajně objevila naposledy v lednu. Tudíž před deseti měsíci. Super. Ale co. Co se má stát, se stejně stane, a na Zanzibar není žádný očkování povinný, jen se doporučuje nechat se očkovat proti žloutence typu A a B, malárii a žlutý zimnici. Nic z toho nemám, ale přežili to jiní, přežiju to taky.

Na otravný moskyty český repelenty nezabírají

Aspoň si s sebou přibalíme tři repelenty. V lékárně nám potvrdí, že dokážou odpudit i africký moskyty. Po příletu na Zanzibar ale zjišťujeme, že tyhle moskyty neodradí vůbec nic. Ani moskytiéra nad postelí, která je nutností i ve čtyřhvězdičkovém hotelu. Hned první noc na sebe s Petrem vypatláme skoro půlku jednoho repelentu. Ale spíš než moskyty odpuzujeme sebe navzájem. Ráno se probudíme a každej máme minimálně deset štípanců. Nezbývá nám nic jinýho, než se modlit, aby nebyli nakažení. A vzhledem k tomu, že píšu tenhle cestopis, nakažení nebyli.

Masajové a děti na půjčování

Zanzibar je úplně jinej svět. Černá Afrika. Všude prales, děti pobíhající ve školních uniformách, nedostavěný nebo polorozpadlý domy a skoro nikde žádní turisti. V době, kdy jsme na Zanzibaru, respektive v letovisku Kiwengwa, byli my, turisté sice byli, ale spíš jen na pláži a i tam bylo víc místních, respektive Masajů. Jeden z nich nám prozradil, že většina pochází z pevninský části Afriky a tady jsou proto, aby fungovali jako atrakce pro turisty. Vždycky je poznáte podle tradičních oranžovo-červených přehozů a celočervených nebo kostkovaných dek. A taky podle toho, že jsou hodně vysocí. Většina z nich taky v ruce drží dlouhou dřevěnou tyč, o kterou se při chůzi opírají. Právě Masaje si oblíbily stárnoucí Italky, které si je často najímají během svého pobytu, aby jim dělali společnost. A nezřídka se stává, že si je s sebou odvezou i do Evropy. Po plážích ale pobíhá i spoustu malých dětí. Při bližším pozorování brzy zjistíte, že i ty si Italky dost často půjčují. Jejich matkám dají pár dolarů a za to si s nimi třeba dvě tři hodiny na pláži hrají.

Nebezpečná medúza

Tamní pláže ale nejsou jenom Masajové. Je to i bílej písek, obrovský kokosový palmy a Indický oceán. Bohužel s obrovským odlivem, takže si v něm moc nezaplaveme. A navíc jsou všude ježci, takže boty do vody jsou nutnost. A kromě ježků i medúzy, což Petr pozná hned, co poprvé vleze po pás do vody. No… Není to nic příjemnýho. Začalo mu být špatně od žaludku, pálila ho půlka těla a najednou byl hrozně unavenej. Nepomohlo ani šest panáků vodky, kterýma jsem mu polila žahnutou ruku a bok. Usnul. Probudil se za dvě hodiny a bylo mu líp. Naštěstí. Mezitím co spal, jsem si totiž vygůglila, že tu žijí i jedovatý druhy. Ale tahle, co vypadala jako igelitovej sáček, až tak nebezpečná naštěstí nebyla. Nicméně Petr už se do oceánu po tomhle zážitku neodváží. Vlastně ještě párkrát jo, ale to až na výletě. V moři u hotelu už si smáčí jenom kotníky.

Blíž nebi už asi nikdy nebudu

Hned první večer zažiju něco, co ještě nikdy v životě. Podívám se na oblohu a je tam měsíc. Ne měsíc, jako máme u nás. Malej a strašně vzdálenej. Tady je obrovskej. Přijde mi, že se ho můžu dotknout. Dokonce na něm vidím i tmavý skvrny, kterým se říká měsíční moře. Na sledování noční oblohy si normálně moc nepotrpím, ale tohle je naprosto úžasný. Skoro jako bych byla na jiný planetě. Mám pocit, že nic úžasnějšího už nikdy neuvidím. Ale pak vyjdu na náš balkón a poslouchám to všudypřítomný ticho. Nikde se nehne ani lísteček, žádní hluční hoteloví hosté. Prostě nic. Až na zvuk, který jsem vždycky slýchávala jenom v zoologický zahradě. Opice. Hned vedle balkónu stojí strom a pod ním zídka, na který se proháněj hned tři opice! Nejspíš guarézy zanzibarské. Chci si jít pro foťák, ale bojím se, že je vyplaším. Opice ve volný přírodě a přímo v hotelu! Nakonec chodím na balkón každou noc, jestli je znovu aspoň neuslyším. Do konce dovolený se mi je podaří zahlédnout ještě dvakrát. Jenom na malou chvilku a nikdy ne tak dobře jako ten první večer. Škoda. Ale takhle nějak jsem si Zanzibar představovala. Vlastně ne. V tohle jsem nedoufala ani ve snu.

Příště: Místní delikatesy, výlet do hlavního města, návštěva farmy s kořením a nejkrásnější koupání, které jsem kdy zažila

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *