JERUZALÉM (Díl 3.): Damašská brána, Davidův hrob, Zeď nářků a to ostatní

Když se mluví o Izraeli, každej si většinou jako první vybaví Jeruzalém. Děda mi o něm hodně vyprávěl, když jsem byla malá. Ukazoval mi fotky a snažil se mi vysvětlit jeho historii. Nadchla mě a to i při studiu na vysoký, když jsem se o Jeruzalému a Izraeli jako takovém učila hlavně v souvislosti s izraelsko-palestinským konfliktem. Vždycky jsem sledovala snad všechny cestopisný pořady a navštívila každou výstavu, která měla s Jeruzalémem co do činění. A teď zbývaly jenom okamžiky do chvíle, kdy tohle město uvidím na vlastní oči.

Zase samí vojáci a ochotní lidé

Nechali jsme se od hotelu dovézt autobusem na centrální autobusový nádraží v Tel Avivu a odtud rovnou do Jeruzaléma. Cesta trvala hodinu a pořád bylo na co koukat. Když se mi pak za jednou z posledních skalních zatáček začal odhalovat pohled na první z domů, které už leží v Jeruzalémě, tajila jsem dech. To je to město. Poznala jsem to na první pohled a věděla, že nic jinýho to být nemůže.

Na nádraží, ulicích i v historických budovách je všude mnohem víc vojáků než v Tel Avivu. Kam se podíváte, stojí ozbrojená žena nebo muž a pořád se rozhlíží kolem sebe. Nevěděli jsme, kam z nádraží jít. Ale stačilo se podívat do mapy a už nám přišel poradit asi tak pětadvacetiletý izraelský student. Tramvaj prý bude nejlepší, ale my šli pěšky. Jenže bylo nesnesitelný vedro, takže jsme byli vděční za každej stín a první obchod s vodou (dvoulitrovou láhev jsme vypili už v autobuse).

Nejkontroverznější vstup do Starého města

Když do Starýho města, tak Damašskou branou, nejznámější, nejkontroverznější a snad nejfotografovanější a nejnatáčenější (samozřejmě až po Zdi nářků) část Jeruzaléma. Není divu, ozbrojených útoků bylo před tímhle vchodem spáchaných už hodně, proto ho taky hlídá více vojáků než ostatní vchody. Ale my se tu cítili v bezpečí, ostatně jako všude jinde.

Proplétat se uličkami Starého města je zážitek na celej život. Do těch, co vedou ke Zdi nářků a jsou určený pro muslimy, procházet běžný návštěvník nemůže, ale jinak máte všude dveře dokořán. Vypadá to tu jak na arabském tržišti. Každý vám něco nabízí. Koření, oblečení, náušnice, kebab, sladkosti a každý vás pozoruje. Na turisty by tu sice mohli být zvyklí, ale místní pořád nepřestávají fascinovat. Prodírali jsme se mezi lidmi všemožných národností a hledali to, za čím sem jezdí miliony lidí z celýho světa. Naším cílem byla Zeď nářků. Sice jsme dvakrát trochu blbě zabočili, ale jakmile jsme se ocitli u bezpečnostní brány, která kontrolovala snad všechny a všechno, lidi, batohy, tašky, kabelky, bylo jasný, že jsme na místě. Zeď nářků, sem se snad všichni Židé z celýho světa vydávají, aby tu vyslovili svá nejtajnější a nejnaléhavější přání. Ale nejen oni. Křesťani, katolíci, buddhisti, hinduisti, adventisti sedmého dne nebo třeba bezvěrci. Jsou tady všichni. A všichni chtějí ve zdi zanechat malý vzkaz, protože doufají, že tady je někdo vyslyší.

Zvlášť muži a zvlášť ženy

Chtěli jsme jít až ke zdi a tak bylo nutný se rozdělit. Ženy mají svojí stranu, muži tu svou. Zahalila jsem si hlavu a ramena a mohla přistoupit blíž. Vlastně až úplně ke zdi, kde už stály jiné ženy, které si se sepjatýma rukama pro sebe mumlaly své tužby a přání. Asi bych tam vydržela stát hodiny, ale stačilo i těch patnáct minut, abych na atmosféru tohohle místa nikdy nezapomněla.

Na Chrámovou horu už jsme se bohužel nedostali. Byla zavřená. Tak jsme se alespoň snažili dostat někam výš, abychom viděli do zahrad. Došli jsme na hradby z druhý strany, než odkud jsme sem přišli, a nejenže byla vidět Chrámová hora, ale i další část Jeruzaléma. Ne na centrum města s davy turistů, ale na tu část, kde v nevysokých domech postavených v kopcovitý krajině bydlí jak ti nejchudší, tak ti, co si mohou dovolit něco lepšího. Žijí ale spolu, nebo aspoň vedle sebe. Jakási jeruzalémská vesnice. Jenom kopce, písek, vysušený stráně a do dálky zářící bílý a béžový domy.

Vydřiduši jsou všude

Šli jsme ještě k hrobu Davida a místu poslední večeře Ježíše, kde nás za padesát amerických dolarů rád jeden z tamních obejdů vyfotil. Teda spíš ten, co si říká strážce Davidova hrobu, ale většinou jde o obyčejnýho příživníka, co turistům div nevytrhne z ruky foťák, aby ho vyblejsknul a následně mu do ruky nacpal knihu, do který, jak záhy každý jistě pochopí, má turista vložit bankovku v hodnotě, kterou sám uzná za vhodnou. My bohužel menší neměli a hádat se s ním, že mu kvůli tomu nic nedáme, se nám nechtělo. Muž totiž vypadal na to, že by se klidně i rozbrečel.

Na Starý město vám stačí jeden den, ale skutečně celej, abyste si prošli všechna zákoutí. Jestli ale chcete stihnout i prohlídku Jeruzaléma, pak počítejte minimálně se dvěma. My měli jeden den na obojí, a tak už jsme ze Starýho města poznali jenom místní kebab a zapadlý uličky cestou zpátky k Damašský bráně. Zážitek to ale teda je. Škoda, že jsme nemohli zůstat dýl. Ale bylo načase vrátit se do Tel Avivu.

Je to přeci jedno z nejstřeženějších měst světa

Od Damašský brány je pěkná procházka městem až k hlavnímu nádraží, ale musíte se připravit na pořádnou výheň a pár kilometrů v nohách, zhruba tak tři. Protože jsme šli ale pěšky tam, zpátky byla vhodnější tramvaj. Za pár minut už jsme byli na nádraží a kupovali si místenky na autobus do Tel Avivu. Pro ty, co by se snad báli byť se jenom přiblížit k nádraží, tak znovu upozorňuju, že je tady bezpečněji než na Hlavním nádraží v Praze. Tady jsou na každých pár metrech ozbrojení vojáci. Jste přeci v Jeruzalémě! Na jednom z nejstřeženějších míst na světě.

Jenom co usedám do autobusu, usínám. Tolik dojmů v jeden den je na mě moc. Spím až do Tel Avivu a těším se, až fotky z tohohle dne pošlu domů a kamarádům. Nikdo koho znám (kromě mýho dědy) na tomhle místě totiž ještě nikdy nebyl.