Category: Povídka

Šestnáctka (Díl 3.: Marta)

Pokračování povídek Šestnáctka (Díl 1.: Emma) a Šestnáctka (Díl 2.: Tereza)

********

Emma je fajn. Beru ji skoro jako ségru. Vlastně ji mám radši než svoji skutečnou. Tu vídám tak jednou, maximálně dvakrát do roka a nadšená z toho nejsem. Stydím se za ni. Vlastně se stydím za celou svoji rodinu. Klidně by o nás někdo mohl napsat knížku. Ale radši spíš ne. Nikdo by tomu stejně nevěřil. Proto radši s nikým o mý rodině nemluvím. Ani s Emmou ne. Ví o mně jenom to, co jsem jí sama řekla. Že žádnou rodinu nemám. Jako tu opravdovou, se kterou se normální lidi schází na svátky, narozeniny a jiný oslavy. Teda ví, že mámu mám, ale řekla jsem jí, že se o mě nezajímá. Což je pravda. Ozve se jenom, když něco potřebuje. A o ségře taky něco málo ví, ale nikdy se neviděly. Ani na mojí svatbě ne. Byly jsme s Terezou rozhádaný a tak odmítla přijít.

*********

Volám Emmě. Zajímá mě, jak pokročila v hledání Terezy. Chci jí ulehčit práci, ale ještě nepřišel ten správnej čas.

Ozve se zklamaný: „No?“

„Čau, Emmi, tak jak dopadla Danova ranní návštěva? Že vy jste se nakonec spolu vyspali?“ popíchnu ji.

„Seš normální? Prostě se sbalil a zase šel.“

Tak to jí nevěřím ani náhodou. Asi se zase pohádali, řekli si něco hnusnýho a teď se o tom nechce bavit.

„To jste si neřekli jediný slovo? Tomu nevěřím.“
„Si věř, čemu chceš, ale zrovna nemám čas tady s tebou řešit prkotiny.“

Je naštvaná. Zřejmě dny tráví tím, že si prohlíží Tereziny fotky a užírá se myšlenkama na to, jak právě souloží s jejím Danielkem.

„Prkotiny? Daniel je pro tebe prkotina?“ upřímně se zasměju.

„Ne, ale prostě teď nemám náladu něco řešit. Navíc pospíchám na schůzku. Zavoláme si večer, jo?“

Nevím, jak je to možný, ale tu holku mám ráda a zároveň mě strašně těší, když se trápí. Za tu dobu, co ji znám, byla vždy usměvavá, lehkomyslná a nechutně pozitivní. Ale poslední týdny je z ní pravej opak. A to mě těší. Baví mě to čím dál víc. Jo, Dan je cílem mýho zájmu, ale když už mám po ruce i Emmu, proč nesmáznout dvě mouchy jednou ranou, ať se taky trochu potrápí?

Volá ségra. Určitě se bude chtít pochlubit, koho zase měla v posteli. Je mi z ní na zvracení. Měla by se za sebe stydět, ale ona je snad ještě ráda, že si vydělává chrápáním se starejma dědkama.

Nechci to brát, ale když jí to nezvednu, bude volat znovu. Nejradši bych žádnou ségru neměla. Navíc mám pocit, že ji má máma radši než mě.

„Co je?“ S pozdravem se fakt obtěžovat nebudu.

„Středa. Ale jinak jsem ti chtěla oznámit, že jsem Danovi všechno řekla, takže mě z vašeho plánu, co jste si s matkou vymyslely, můžeš vynechat.“

Skoro bych řekla, že se při tom usmívá. To si ze mě dělá prdel? Máma to plánovala celý měsíce!

„To nemyslíš vážně, že ne? Jako cos mu řekla?“

„Myslím a řekla jsem mu, co má moje matka v plánu. Nebo spíš co měla v plánu, takže si buď vymyslete novej plán, anebo se na to vykašlete. Což by bylo rozumnější řešení. Řekla bych, že manželství už jste mu stejně zkazily. I když si ho teda napůl podělal sám.“

Vůbec mi nedochází význam toho, co říká. Těšila jsem se na to, jak vyděláme pořádnej balík, a na to, až uvidím Emmu brečet a prosit ho, ať se k ní vrátí a teď tohle?

„Seš kráva. Fakt, Terezo. A jestli si mu o mně něco řekla, tak seš píča.“

„Buď v klidu, jemu jsem o tobě nic neřekla.“

Aspoň že má trochu rozumu. Ale stejně je to kráva. Vždyť tím sama přišla o prachy.

„Proč si to udělala?“ zeptám se. Zajímá mě to. Protože normální člověk se přece takhle nechová. Aspoň ne ten, co je z naší rodiny.

„Do toho ti nic není, milá sestřičko.“

Ušklíbla se. Určitě. Myslí si, jak není dokonalá, ale přitom je to jenom obyčejná štětka.

Jestli nás v tom s mámou Tereza nechala, tak to znamená, že to je celý na mně. A mě absolutně nenapadá, co mám teď dělat. I když… Mohla bych Emmě říct, že je Tereza u Dana v práci, že jsem jela kolem a viděla, jak vcházej do budovy. Možná by se tam za ní vydala a Danielovi nabourala jeho image workoholickýho magora, kterýho nezajímá nic než práce a štětky. Ať každej ví, že má doma zoufalou manželku, kterou odkopnul kvůli šlápotě. Jenže na to, abych tam Emmu dostala, potřebuju, aby Tereza spolupracovala.

Volám Tereze. Nebere mi to. Kde se zase courá? Když s ní potřebuju jednou za rok mluvit, tak mi to nebere. Tenhle plán musí vyjít. Chci vidět Emmu rozzuřenou a na dně. Aspoň pozná, jaký to je, když ji opustí chlap. Já si tím taky prošla.

Čím víc nad tím ale přemýšlím, tím víc mi dochází, že se mámina pomsta mířená na Daniela trochu zvrtla. O něj mi nejde vůbec. Jde o Emmu. Nevím proč, ale závidím jí. Ten její dokonalej život v luxusu. S krásným chlapem. Nemusí chodit do práce, o někoho se starat. Je mi ze všeho na blití.

*********

Nezvedá mi telefon ani druhej den ráno. Vysprchuju se, udělám si k snídaní vaječnou omeletu se sýrem a sušenou šunkou. Sednu si k počítači a dívám se, co je novýho. Už dlouho jsem nebyla u kadeřnice, možná bych se měla objednat. Nebo spíš na kosmetiku? Kdybych měla tolik peněz co Emma, tohle bych vůbec řešit nemusela. Mohla bych každej tejden chodit na masáže, na kosmetiku, nakupovala bych nový hadry a měla pořád spoustu peněz. Jenže já mám svých osmadvacet měsíčně. A z toho jedenáct dám za nájem.

Telefon.

Konečně.

„Kde seš, prosím tě? Už od včerejška ti volám!“

„Sorry, měla jsem něco důležitýho.“

Ona? A důležitýho?

„V posteli?“ zeptám se sarkasticky.

„Proč mi voláš?“ odpoví mi otázkou. Na fórky nikdy moc nebyla. Je to suchar.

„Chodíš s Danem někdy do práce?“ zeptám se obezřetně.

„Ne, jenom na večírky.“

„Aha. A to ho nikdy ani nevyprovázíš k práci?“

„Marto. O co ti jde? Jestli sis vymyslela nějakej novej plán, tak s ním jenom ztrácíš čas.“

„Hele, že ty ses vysrala na mámu, oukej, ale já to neudělám. Něco jsem jí slíbila a dodržím to. Navíc o nic nejde, ne? Co riskujeme? Nic,“ naštvu se. To je fakt tak zabedněná?

„O nic nejde? Ničíš život svý kamarádce a je ti to fuk? Seš zlá, víš to?“

Tak ona bude moralizovat? Zrovna ona? K smíchu.

„Tak to říká ta pravá,“ zasměju se, „ty nemáš co říkat. Podívej se na sebe, jak žiješ. Možná by ses nejdřív měla zamyslet sama nad sebou,“ oplatím jí to.

„Já se ale nesnažím ničit lidem životy. Už ne.“

Mlčím. Mám vztek, nejradši bych jí vrazila pár facek.

„Takže mi nepomůžeš?“ zeptám se přímo.

„Ne. A i kdyby, stejně ti to nebude už nic platný. Čau.“

Ještě chci něco říct, ale típne mi telefon. Zůstanu stát s mobilem v ruce a přemýšlím, co tím chtěla naznačit.

Když mi nepomůže ona, musím to zvládnout sama.

Zajedu za Emmou a řeknu jí, kde Tereza bydlí. Že jsem to náhodou zjistila, když jsem jela do Karlína. A že tam bydlí i s Danielem.

Dneska je divnej den. Každýmu, komu volám, to nezvedá. Ani Emma samozřejmě ne. To je fuk, překvapím ji.

*********

Když zaparkuju před jejím barákem, uvědomím si, že jsem měla nejdřív zavolat mámě, poradit se s ní. Ale vlastně není o čem. Pořád jedu její plán, i když spíš kvůli sobě než kvůli ní. Vytáhnu telefon a podívám se, jestli mi někdo nevolal. Blbost. To bych přeci slyšela.

Vylezu z auta, zapálím si a jdu zazvonit na Emmu.

„Kdo je?“ ozve se z domovního telefonu.

„Čau, to jsem já, Marta. Pustíš mě nahoru?“

Nic.

„Haló? To jsem já, Marta. Máte rozbitej zvonek?“

Konečně začne bzučet.

Takovej hezkej barák, ale zvonky na nic. Možná by neškodilo zřídit tady recepci. Beztak tady bydlej samý zazobanci.

Vyjedu výtahem do pátýho patra a ještě než stihnu zaklepat na dveře, Emma otevře. Má kruhy pod očima a vypadá to, že brečela.

„A jé je, co se ti zase stalo?“ Nebaví mě furt poslouchat její naříkání. Už teď jsem z toho otrávená. I když já se vlastně nechovala jinak, když se se mnou Šimon rozešel.

Pustí mě dál, ale neřekne ani slovo. Dívá se do země. Když nemá umytý vlasy a není namalovaná, až tak hezká není. Aspoň myslím.

„Není mi dobře,“ konečně promluví.

To jsem si všimla.

„Zase tady byl? Nebo ti volal?“

Přece by mi to řekla, ne?

„Ne, jenom… Asi jsem něco špatnýho snědla.“

A proto má ubrečený oči?

„Jasný a kvůli tomu si brečela? Nedělej ze mě blbku, co se děje?“

„Nic, fakt. Prostě mi není dobře a -,“ odmlčí se, „Je toho na mě prostě moc.“

Bude ještě víc, holčičko.

„No… Tak to nevím, jestli ti mám vůbec říkat, co jsem zjistila,“ oznámím jí a jdu si sednout do obýváku na gauč.

Sedne si vedle mě a kouká před sebe.

„Uděláš mi kafe?“ zeptám se.

Jsem z ní nervózní. Radši bych si doma četla nebo šla do baru a dala si vodku s redbullem.

Mám nápad.

„Nebo víš co? Nechceš si se mnou vyrazit do centra? Uděláme si dámskou jízdu a aspoň přijdeš na jiný myšlenky, co ty nato?“ navrhnu.

„Asi ne, nebyla bych dobrej společník,“ promluví, ale sotva ji slyším.

„Co to meleš? Trochu se uvolníš, zatancujem si a tak. No tak,“ šťouchnu do ní.

Podívá se na hodinky, pak na telefon.

„Tak fajn. Máš pravdu.“ Zvedne se a pak si na něco vzpomene.

„Ale nejdřív mi řekni, cos mi chtěla říct.“

„Ne, až u vínka. Budeš koukat,“ významně dvakrát povytáhnu obočí.

Zašklebí se.

**********

Jdem do našeho oblíbenýho baru na Vinohradech.

Je to tu dost neformální, ale za to tu mají otevřeno vždycky až do rána. I když oficiálně zavíraj už ve dvě.

„Co si dáš?“ ptám se.

„Červený víno.“

„Tý jo, ty to rozjíždíš,“ zasměju se.

Objednám víno a vodku s redbullem a jdeme sehnat místo. Nikde žádný. Jenom dole u záchodů, ale tam se nám nechce. Sedneme si na bar.

Tlacháme o pitomostech. Dokonce nás začne balit jeden asi dvacetiletej týpek.

V půl dvanáctý v sobě mám čtvrtýho panáka a Emma čtvrtý víno.

„Nechceš si dát se mnou konečně panáka? Z toho vína tě bude bolet hlava.“

Souhlasí.

Smějeme se a pomlouváme lidi okolo. To děláme vždycky, když máme upito.

Je na čase jí říct to, kvůli čemu jsem tady.

„Včera jsem náhodou měla cestu přes Karlín a hádej, koho jsem tam potkala. Tu jeho Terezu!“

Asi dvě vteřiny na mě jenom čumí a pak se napije.

„No a?“

„Nezajímá tě, co tam dělala?“

„Hmmm.“

Co jí, proboha, je?

„Asi tam bydlí! A nejspíš i s Danem, protože před barákem stálo jeho auto.“

„Aha.“

„Možná by nebylo na škodu si tam na ni počíhat.“

„Ha, ha.“

Bože, dneska je fakt jak leklá ryba.

„Co ha ha? Nebyla by to dobrá příležitost se s tou jeho courou potkat? Říct jí, co si o ní myslíš?“

„Jo, to asi jo.“

„Ježiš, Emmo. Ty fakt vypadáš, jak když každou chvíli umřeš. Co ti je?“

Usměje se.

„Nic. Já jenom přemýšlím nad tím, proč to všechno děláš.“

Co jako dělám?

„Co dělám? Snažím se ti jenom pomoct. Příště už ti nic neřeknu,“ odseknu uraženě a dopiju dalšího panáka.

Objednám dalšího. I když Emma si toho svýho ještě ani nelokla.

„Myslela jsem, že seš kamarádka, ale ty seš spíš svině,“ řekne mi, jako by mluvila o počasí.

Sedí naproti mně, opírá se o židli a dívá se na mě jak na smradlavýho bezdomovce.

Vypije panáka na tři loky. „Už nemusíš předstírat, že seš moje kamarádka. Vím, co seš zač. A vím, kdo je Tereza. Víš, to s Danielem mě strašně mrzí. Pokaždý, když si na něj vzpomenu, skoro nemůžu dejchat a svírá se mi žaludek. Ale od tebe jsem čekala pomoc. Myslela jsem, že se na tebe vždycky můžu spolehnout, ale tys mě celou dobu podváděla. Stejně jako on.“

Koukám na ni s otevřenou pusou. Nevím, jestli se mám snažit situaci zachránit, nebo jít s pravdou ven. „Nevím, o čem mluvíš. Vždyť jsme přeci kamarádky, ne?“

„Seš trapná. Možná by sis měla vzít příklad z Terezy. Ta i když něco posere, tak za to aspoň nese zodpovědnost. Ale ty?“ nadechne se, „Ty seš jenom lhářka a socka, co mi závidí.“

To posrala.

„A víš, co seš ty? Naivní blbá kráva! Nevím, co ti Tereza nakecala, ale to hlavní zřejmě ne! Víš proč se tohle všechno děje? Víš proč Tereza toho tvýho Dana sbalila? Víš to?“

„Samozřejmě, protože jste z něj chtěly dostat prachy. A vaše matka se mu mstí za to, že jí dal na střední kopačky. To, mimochodem, vůbec nechápu. Jak může někoho tak dlouho držet jeden blbej rozchod ze střední?“ dívá se na mě povýšeně. Jako na nějakou chudinku, co nemá ani na rohlík.

Teď mám ale převahu já. Tereza je srab. Určitě jí neřekla to nejdůležitější. Nechtěla jí ublížit. Bylo jí Emmy líto. Ale mně už ne. Nikdy mi jí nebylo líto. Ale bylo fajn mít bohatou kámošku.

„To máš pravdu, rozešel se s ní – ,“ odmlčím se a houknu na barmana, ať přinese ještě další vodky, „ale až potom, co se dozvěděl, že je těhotná.“

„Já všechno vím, Marto. Nemusíš mi to říkat. Myslím, že bude lepší, když půjdu domů. Nechám ti tu litr, stačí?“ zvedne se a bere si kabát.

„Sedni si, prosím tě.“

Zdá se, že je rozhodnutá jít.

Zvednu se taky a chytím ji za předloktí. „Ty seš fakt blbá. Vůbec nic nechápeš!“ zařvu na ni.

Ještě že tu hraje hlasitá hudba.

„Řekla ti Terezka, že si máma to dítě nechala?“

Protočí oči. Nevěří mi?

„Víš, kdo jsem?“

„Marti, cokoliv řekneš, už jsem slyšela. A jestli vím, kdo si? Seš nula a ubohá. A taky rozhodně vím, že už tě nechci nikdy vidět. Nazdar.“

Vytrhne se mi, popadne kabelku a mobil, co leží na stole, a jde pryč.

Vteřinu váhám, jestli za ní mám vyběhnout, ale udělá se mi špatně. Asi budu zvracet.

**********

A taky že bliju. V taxíku, ve vchodě v baráku, doma. Nakonec usnu v koupelně. Neměla jsem pít ty čtyři slivovice, co do mě barman nalil, když Emma odešla. Připadám si nechutná. Slivovici jsem v životě nepila.

Když se pokusím vstát, píchne mě v hlavě. Pak znovu. Strašná migréna. Takovou jsem snad nikdy nezažila. Chci najít telefon, ale nejsem schopná se vůbec soustředit, ani chodit.

Někdo zvoní. Do prdele. Nezájem. Chci se jenom přesunout do ložnice.

Zase ten debilní zvonek.

Pak klepání.

Dojdu k posteli, sednu si a hlavu si opřu o dlaní.

Zvonek.

Nejradši bych umřela. Nebo si uřízla hlavu. To je vlastně to samý.

Šourám se ke dveřím. Zkouším se podívat do kukátka, ale je mi tak zle, že nedokážu zaostřit.

Musím vypadat strašně. Ani jsem se odlíčila. Je mi to fuk.

Otevřu.

Daniel.

Nahrne se dovnitř, div mě neporazí. Zabouchne dveře. Zírám na něj a nejsem schopná promluvit. V hlavě mi duní snad tisíc sbíječek.

Sundá si kabát, položí si tašku na botník a přitom ze mě nespouští oči.

„Ahoj dceruško. Je na čase naučit tě slušnýmu chování.“ Napřáhne se a dá mi takovou facku, že upadnu na zem.

Vzpomenu si na to, co mi jednou říkala Tereza. Jak zmlátil a znásilnil tu Ukrajinku. Přímo před ní.

Pozvracím se. Pokusím se vstát. Tentokrát mě kopne do zad. Na druhej pokus už nemám sílu.

07Pro

Šestnáctka (Díl 2.: Tereza)

Pokračování povídky Šestnáctka (Díl 1.: Emma) ******** Pokaždý, když se mám sejít s nějakým chlapem, jsem strašně vzrušená. Z toho, že nevím, co mě čeká. Netuším, jak bude...

29Lis

Šestnáctka (Díl 1.: Emma)

„Nemám na hádky náladu, jasný?“ zařve na mě, až upustím skleničku s kolou na zem. V životě na mě nezvýšil hlas. Za poslední měsíc to ale udělal už asi potřetí. Spím tři hodiny...

20Lis

Matka (Díl 3.)

Pokračování povídek Matka (Díl 1.) a Matka (Díl 2.) ********* Díl 3. Úplnou rodinu jsem nikdy nezažila. Byly mi necelý čtyři, když se od nás táta odstěhoval. A pět let nás pak vůbec...

16Lis

Matka (Díl 2.)

Pokračování povídky Matka (Díl 1.) ********** Otevřu oči. Přede mnou je obrovská bílá stěna. Vpravo u okna stojí malej zelenej plastovej stolek a zašedlá židle. Vedle mě jsou další dvě...

13Lis

Matka (Díl 1.)

„Tos ses, Moniko, musela úplně zbláznit!“ vyjede na mě máma. Dělá, jako by mi bylo patnáct. „Je mi skoro dvaadvacet, nechci bydlet pořád s tebou a se ségrou.“ „Tak to teda ne,...

06Lis

Šťastný a veselý

„Proč musíme jet jak pitomci jedním autem?“ „Protože ušetříme za benzín,“ otočí se na mě zepředu Jana a nasadí přihlouplej úsměv, který znamená `v naší rodině je každá...

30Říj

My tři (Díl 3.)

Pokračování povídek MY TŘI (Díl 1.) a MY TŘI (Díl 2.) ********** ONA Musím se přiznat. Jestli budu zapírat, nijak si tím nepomůžu. Chci, aby se ke mně vrátil. Potřebuju, aby se mnou...

26Říj

My tři (Díl 2.)

Pokračování povídky MY TŘI (Díl 1.) ********* ON „To si jenom tak odešel? Nenechal si jí ani žádnej vzkaz?“ diví se Petra. „Nechtěl jsem ji stresovat ještě víc,“ řeknu, ale...

19Říj

My tři (Díl 1.)

ONA Měla bych mu to říct. Přesvědčuju se o tom už tři měsíce. Jenže doteď nebyla ta správná příležitost. Aspoň pro mě ne. „Ahoj, lásko. Jsem doma,“ vítá mě už ode dveří. Co...

12Říj

Tatínkova holčička

„Nikam nejedu,“ řeknu to tak, aby jim bylo jasný, že tohle je moje konečný rozhodnutí. „To teda, milá zlatá, jedeš. Protože jestli ne, tak se můžeš rovnou sbalit a vypadnout. Buď nás...

04Říj

Ta druhá (Díl 2.)

Pokračování povídky TA DRUHÁ (Díl 1.) ********** Nikdo se po mně neshání. Čekala jsem, že aspoň máma zavolá. Že se zeptá, kam jsem tak rychle zmizela. Jenže nezavolala. Ani táta ne....

02Říj

Ta druhá (Díl 1.)

„To myslíš vážně, cos mi teď řekla?“ Pořád tomu nemůžu uvěřit. Nemůžu uvěřit tomu, že se to stalo zrovna mně. Že mi tohle mohla udělat vlastní ségra. „Promiň. Prostě to tak...

26Zář

Sny se neplní

Pokračování povídek SVATBA (1. díl) a NOVÝ ZAČÁTEK (2. díl) ********** Sbalený už mám asi všechno. Dva obří kufry. S jedním poletím hned, druhej mi vezme Marie, až sem za čtrnáct...

20Zář

Nový začátek

Pokračování povídky Svatba.  ********** Touhle dobou už jsem měla být vdaná. Dopadlo to ale jinak. Čtyři měsíce. Tak dlouho jsem ho neviděla. Místo toho jsem zůstala v...

18Zář

Svatba

Devět let. Tak dlouho jsem na to čekala. Jo, je mi teprve sedmadvacet a nemusela bych se ještě vdávat, ale já chci. Chci to už od svých osmnácti, kdy jsem potkala Milana. Vidět se...

11Zář

Vánoční večírek

„To snad nemyslíš vážně! Už zase?“ nevěřícně koukám na Jakuba a nemůžu uvěřit, že ten měsíční maraton budeme absolvovat znovu. „Snad vidíš, že ty brejle potřebuju, ne? Jo, to...

12Led

Nevěra naruby

Do konce roku zbývá jen pár dní a tak zase začínám bilancovat. Měl dáti – dal. Letos mi to ale trvá dýl než obvykle. Stalo se toho dost. Vlastně se mi od základu změnil život. Nebo si to...

22Zář

Poslední rozloučení

„Pamatuješ si na ten den?“ ptá se mě Radek během minuty už asi podruhý. Zamyslela jsem se. Nad vším, co se za poslední měsíce a roky odehrálo. Až jsem úplně zapomněla na čas. Ten den...