Category: Fejeton

Až budu stará, taková nebudu!

Taky si občas říkáte: Doufám, že ve stáří taková nikdy nebudu? Ale jaká? Například rodiče mého přítele jsou spolu neuvěřitelných dvaapadesát let, což je jistě následováníhodné, ale poslední roky to mezi nimi trochu skřípe. Mamince mého Petra je sedmdesát tři, tatínkovi o rok víc. Zatímco maminka je plná elánu, denně zvládne vařit, uklízet, dělat korektury knih, které jí nakladatelé zasílají, a číst si, její manžel jen kouká na televizi, a když ho maminka pošle do obchodu pro brambory a máslo s pytlem odpadků v ruce, jisto jistě ví, že přijde bez brambor i bez másla, a ke všemu stále s odpadky v ruce. Po návratu domů si pak tatínek marně láme hlavu nad tím, proč šel vlastně ven. A to samozřejmě druhé nadmíru vyčerpává. Na druhou stranu jde mnohdy o skutečně vtipné situace, u kterých se pobaví celá rodina.

Naposledy jsem s Petrem a jeho rodiči jela nakupovat sedací soupravu. Tatínek celou cestu do obchodu mlčel. Nepromluvil ani v obchodě. Snad až po půl hodině. Ale jeho snaha po konverzaci ho rychle přešla.

„Kolik teda ta sedačka měří, Petře?“ ptá se maminka syna.

„Dvě stě šedesát pět včetně opěrek,“ odpovídá Petr.

„Tak to se nám tam nevejde.“

Pro upřesnění – shánějí novou sedačku do svého obývacího pokoje.

„To asi ne. Leda že byste si to vzali bez tý pravý části, no…,“ napadá Petra.

„Ale to zas bude málo míst k sezení,“ přemýšlí maminka.

„Co se nevejde?“ promluví poprvé po dlouhé době tatínek.

Reakce žádná. Nikdo není zvyklý mu odpovídat, protože všichni předpokládají, že se ptá vždycky na něco zcela mimo mísu.

„A co kdybychom teda rozebrali tu komodu v obýváku?“ ptá se maminka.

„To by šlo. Bylo by to minimálně půl metru k dobru,“ uvažuje Petr, „vešla by se sedačka a ještě dvacet cenťáků zbylo.“

„Ale nebude pak ta sedačka zbytečně velká? Vždyť máme ještě to starý křeslo,“ vzpomene si maminka.

„No to já nevím, to musíš vědět ty,“ odpovídá Petr. 

„Která sedačka že je dlouhá?“ ptá se tatínek. 

„Ty se do toho nepleť!“ vyjede na něj maminka.

Tím veškerá snaha o konverzaci pro dnešní odpoledne končí, protože jeho dotazy a připomínky stejně nikdo nevnímá. Sedačku nakonec bez té jedné ošemetné části, která by se už do obýváku nevešla, koupí, ale bůh ví, jestli si tatínek při každém pohledu na ni vůbec pamatuje, že ji byl vybírat společně se svou drahou polovičkou.

To ale není všechno, jednou se tak trochu ztratil mezi prvním a druhým nedělním chodem. Maminka totiž na nedělní oběd obvykle připravuje hovězí vývar a jako hlavní chod kachnu. Naposledy když jsme všichni dojedli polévku a sklidili ze stolu použité nádobí, tatínek se zvedl a odešel neznámo kam. Mezitím maminka nanosila na stůl kachnu, bramborové knedlíky, bílé a červené zelí a samozřejmě výpek. Zasedli jsme ke stolu a čekali na tatínka, který se vzápětí objevil ve dveřích s lžicí v ruce.

„Prosím tě, na co máš tu lžíci?“

Tatínek se na ni překvapeně podívá, pak zaostří na lžíci a vrací se do kuchyně.

Maminka za nim ještě zavolá: „Polívku už jsme měli.“

V tu chvíli všichni přítomní vybuchnou smíchy. Ale pravdou je, že když se nad tím zamyslíte, vlastně to ani moc k smíchu není.

Prý mu začala vypadávat paměť po kousnutí klíštětem, kdy prodělal boreliózu. Ale zdali to tak skutečně je, nikdo nepotvrdil. Nicméně má teď mnohem jednoduší život – nic moc si nepamatuje ani ho nic nevytočí, protože co slyší, hned zapomene, a navíc po něm už nikdo nic nechce. Každý ví, že by se ničeho stejně nedočkal. O co lehčí život má ale tatínek, o to těžší ho má Petrova maminka. Denně si prochází různými zkouškami trpělivosti, ale ta jí stejně kolem poledne vždycky dojde.

A tak se konečně vracím k otázce: Jak nechceme ve stáří dopadnout? Nic si nepamatovat a s ničím si nelámat hlavu, nebo se denně nervovat, co zas ten druhý vyvede? Možná na tom ani nezáleží, hlavní je, že se vždycky najde někdo, koho na stará kolena pobavíte. Ať tím, že se rozčilujete a bědujete nad dotyčným zapomnětlivcem, nebo tím, že po té, co jste vysláni na nákup, nepřinesete z obchodu nic víc než svou maličkost. Ale to je stejně hlavní. Zapomenout cestu domů, to už totiž žádná sranda není, to už je skutečně o nervy. Naštěstí ne o ty vaše.

23Led

Práce mezi bulvárními slepicemi

Vydržela jsem to rok. Přesně rok. Na den, možná i na minutu. Ale víc energie už jsem bulváru prostě obětovat nechtěla. Psát o lidech a jejich soukromí, navíc příběhy, na kterých není...

13Lis

Nepředpokládejte předpokládané. Hakuna Matata.

Každý rok se sama sebe ptám, proč pořád létám na dovolenou do Egypta, Tuniska nebo Turecka, když na světě existuje tolik krásnějších a exotičtějších míst. Přemýšlela jsem nad tím...

13Říj

Běhám. Pro čokoládovej dort

Sice běhám ráda, ale nejde mi to. Funim, dusim se, klepou se mi nohy a ne a ne uběhnout víc než čtyři a půl kiláku za devětatřicet minut. Je to bída, ale člověk by se sebou měl něco...

31Pro

Jak na Nový rok…

Věštci a jasnovidci jsou prý podvodníci. Nikdo přece nemůže dopředu vědět, co se komu stane a nestane. Ale jedno české přísloví praví, že jak na Nový rok, tak po celý rok. Což je...

03Pro

Šortky ven!

Nevěřili byste, kolik úsilí stojí obléct se do společensky vhodného úboru. Nevhodně to umí každý, hlavně u moře, kdy převážně nosíme jen plavky, šortky, tričko a žabky. Jenže v...

26Lis

Komu nevoní peníze?

Už jsem konečně přišla na to, jak je možné, že když si před Vánocemi schováte pár šupin ze štědrovečerní večeře, budete mít po celý rok v portmonce dostatek peněz. Tuhle tradici...

23Lis

To když já jsem byla mladá…

Tuhle větu slyšelo už asi mnoho z nás. A ne jednou. Třeba já ji slyšela pokaždé, když jsem se vracela domů hluboko po půlnoci a ráno jsem vstávala hluboko po poledni. To mi bylo od mamky...

21Lis

Hořčice nad zlato

Taková sklenice od hořčice byla ještě do nedávna hotový zlatý důl. Pamatuji si, že ačkoliv jsme doma vždy mívali párky nebo moravské ptáčky sotva třikrát do roka, hořčici jsme měli...