Povídka

Na letišti

„Tati?“

Nic.

„Tatíííííí?“

„Vojtíšku, vidíš, že tatínek volá, ne?“

„Ale já se potřebuju poptat.“

„Neříká se poptat, ale zeptat. A teď se ho nezeptáš, protože mluví s někým jiným,“ vysvětluju trpělivě.

„Já chci, aby mluvil se mnou,“ odpoví tvrdohlavě. Tuhle nešťastnou vlastnost zdědil po mně.

„Tatííííí!“ Už skoro křičí. Lidi, co stojí za námi, i ti dva, co před námi, se na nás začnou otáčet. Rudnu. Kdykoliv se stydím nebo mi je trapně, začnou se mi na obličeji dělat červený fleky.

„Vojto! Přestaň!“ zařvu. Mám toho plný zuby.

Jirka jde stranou. Mluví se šéfem. Nemůže si dovolit mu to nezvednout. Teda on si myslí, že si to nemůže dovolit. Já bych pod takovým člověkem už dávno nepracovala.

Rozbrečí se. „Kam šel táta?“

„Vojtíšku, opakuju ti, že táta volá. Až domluví, bude se ti věnovat.“ Trpělivost není moje silná stránka. Na to je přeborník Jirka.

„Nechcete mu dát hranolky?“ podává mi sexy blondýna v řadě za mnou sáček z McDonalda.

„Děkuju. Jste moc hodná, ale radši ne.“ Vzala bych si ho všema deseti, ale je mi to trapný.

„Jen si ho vezměte, my máme hranolek dost,“ usmívá se a mává si před obličejem s obřím papírovým sáčkem, do kterýho by se vešly tak dvacatery hranolky.

„Tak děkuju,“ letmo se usměju a podávám sáček Vojtíškovi. Ten se na hranolky vrhne, ani nepoděkuje.

„Jak se říká, Vojtíšku?“

„Hmmm…,“ zahuhlá s plnou pusou.

Omluvně ke slečně krčím rameny. Ta se kření od ucha k uchu.

Jak to, že nějaká pětadvacetiletá nebo šestadvacetiletá holka ví o dětech víc než já?

Naštěstí když Vojtíšek dojídá poslední tři hranolky, které samozřejmě strčí do pusy najednou, vrací se Jirka.

„Promiň. Musel jsem to vzít.“

„Co chtěl?“ ptám se ho.

„Zapomněl jsem mu poslat prezentaci na příští pondělí. Ale mám ji v počítači, tak až projdeme kontrolou, pošlu mu ji.“

„Co by bez tebe dělal, viď?“ ptám se tak trochu řečnicky a trochu ironicky.

Jirka nic neříká. Kromě trpělivosti taky umí mlčet. Hlavně když je to nejvíc potřeba. Nestojí o to, abychom se hádali před lidma.

„Tatííí?“ spustí zase Vojtíšek ještě s plnou pusou.

„Ano, Vojtí?“ Jirka si dřepne před Vojtíška.

„Jak dlouho tam poletíme?“

Už jsme mu to říkali snad tisíckrát. Nevím, jestli je naše dítě tak natvrdlý, nebo nás jenom zkouší, nicméně je to o nervy.

„Necelých pět hodin, broučku,“ odpovídá trpělivě Jirka.

Už jdeme na řadu. Odevzdáme dva obří kufry a modlíme se, abychom neměli nadváhu. Vychází to skoro přesně. Ještě dvě kila a bylo by to přes.

Procházíme pasovou kontrolou a jdeme hledat místo, kam si můžeme v klidu sednout a kde by Jirka mohl poslat prezentaci. Jenže Vojta se chce procházet po obchodech. Stejně mu ale nic nekoupím. Sladký má zakázaný a nevím, co jinýho tu maj, aby to zaujalo pětiletý dítě.

Ale jdeme. Jirka jde hledat místo a my zapadneme do prvního duty free shopu. Vojta nakonec objevu sekci, kde mají i hračky. Netušila jsem, že je tu taky prodávaj.

„Mamííí, hele, plyšový ememáci!“

Zatracený čokoládový kuličky.

„Vidím Vojtíšku, jsou moc hezký.“

„Koupíš mi jednoho, prosím?“

„Ne, je to strašně drahý.“ Vím, že tenhle argument nebude stačit, takže hned vymýšlím další.

„Prosím! Já už pak nikdy nic jinýho nechci.“ To říká pokaždý.

„Vojto, je v nich čokoláda, až přiletíme do Egypta, celý se ti to rozteče a ty kuličky už nebudou vůbec k jídlu. Ke všemu se ti zničí i ten plyšák.“

Nad tím se trochu zamyslí. Vzdychne a jde si prohlížet jiný věci.

Oddychnu si. Vzali jsme si s sebou jen peníze na výlet za beduíny a nějaké na nezbytný výdaje. Ale jinak nic. Sice máme karty, ale na nich toho moc nezbývá.

„Už půjdeme za tatínkem?“ Nechci, aby narazil na další hračky.

„Ještě se podíváme támhle,“ ukazuje na obchod naproti.

Zatnu zuby a jdu. Je to přece dítě. Potřebuje nějakou radost ze života.

Naštěstí tu prodávají jenom kosmetiku, alkohol a časopisy.

Volám Jirkovi, kde je. Našel místo přímo u brány, ze který nastupujeme do letadla. Cé osm. Jdeme tam.

Drží nám místa.

„Nekoupila si něco k pití?“ zeptá se, když mě vidí přicházet.

„Ne, neříkal si, že chceš něco koupit.“

„Promiň,“ omluví se. Pořád se omlouvá.

„Mám ti pro něco dojít?“ ptám se.

„Ne, dobrý. Zajdu si na záchod a napiju se tam.“

Zrovna kolem nás prochází ta sexy blondýna s přítelem. Vlastně není úplně tak sexy, jakože vyzývavá. Je to úplně normální holka, která má zesvětlený vlasy, po pas dlouhý, velký hnědý oči, dolní ret o hodně větší než horní a postavu spíš krev a mlíko, než že by byla hubená. Ale je hezká. Přitom nemá výstřih ani boty na podpatku. Má barevnou mikinu Adidas, tepláky Adidas, bílý tenisky a zelenej sportovní batoh. Obyčejná holka. Ale pro mě sexy, protože je tak o patnáct let mladší než já a taky hubenější.

Jakmile kolem nás projde, něco si s přítelem pošeptají a zasmějou se. Zřejmě je pobavila Jirkova věta, že se půjde napít na záchod. Vypadáme jak socky. Už mi není tak sympatická.

Jirka se po ní ohlédne. Žárlím. Otevřu pusu, abych mu něco řekla, ale pak jí zase zavřu. Sednu si mezi něj a Vojtíška a mlčím. Počítám čas, kdy si všimne, že s ním nemluvím. Že vůbec nemluvím. I když se Vojta ptá, jestli je to letadlo, co je k nám nejblíž, naše, neodpovím. Koukám před sebe a nadávám si za to, jaká jsem kráva, že jsem si nevzala jednodílný plavky. Myslela jsem, že ještě nejsem tak tlustá, abych nosila jednodílný plavky, ale jsem. Nemá cenu si něco nalhávat.

„Na co myslíš?“

Leknu se. Sedím opřená loktama o kolena a hlavu mám v dlaních. Vůbec jsem si to neuvědomila. Skoro to muselo vypadat, že brečím.

„Na nic, jen jestli jsme něco nezapomněli,“ pokusím se o úsměv. Nebudu si kazit dovolenou.

„Asi se půjdu taky podívat po obchodech. Nechceš něco koupit?“

Vím, že se ptá jenom ze zdvořilosti. Na kartě má určitě podobnou částku jako já, takže víc než tři tisíce, ale míň než pět. Všechno jsme utratili za dovolenou, jenom abychom udělali Vojtíškovi na Vánoce radost. Nechtěli jsme nejlevnější hotel a taky jsme si říkali, že bude výhodnější all inclusive než někde shánět a kupovat jídlo. Navíc nás ten zájezd stál dohromady dvacet jedna tisíc na jedenáct dní a to není zase tak moc. Jenže jsme utratili veškerou naši finanční rezervu. Kdyby nám za čtrnáct dní nepřišla výplata, nemáme z čeho žít.

Tahle dovolená je náš splněnej sen. Jirka ani já jsme ještě nikdy u moře nebyli.

„Lindo?“

Zase jsem se zapomněla.

„Ne ne, děkuju.“

„Není ti něco?“

„Nic, jenom jsem si s sebou chtěla vzít jednu knížku a nechala ji ležet na gauči.“

„To mě mrzí. Tak si kup nějakou tady. Viděl jsem, že je tu prodávají.“

„Jedna mi bude stačit,“ usměju se.

Až v hotelu vybalím dvě knížky, řeknu, že jsem úplně zapomněla, že jsem si ji na poslední chvíli zabalila.

Vojta si hraje s telefonem a já koukám na letadla. Takhle zblízka jsem je nikdy neviděla. Jsou ohromný. Ani nevím, jestli se mám bát letět nebo ne.

„Nechcete půjčit časopis?“ Osloví mě zase ta blondýnka.

Překvapeně zamrkám. Nevšimla jsem si, že sedí za mnou.

„Ne, ne. Moc děkuju, ale já časopisy nečtu,“ řeknu tak potichu, že mě skoro nemůže slyšet.

„Nevadí, ale kdybyste si to rozmyslela, tak dejte vědět, asi si tu ještě chvíli pobudeme,“ řekne a ukáže na obrazovku nad pultíkem, kde se lidi prokazujou pasem a letenkou. Svítí nápis `zpožděno`.

Když se Jirka vrátí s dvěma časopisama, hned mu to říkám.

„Doprčic,“ vzdychne. „Tak co se dá dělat, ještěže jsem koupil aspoň ty časopisy. Vzal jsem ti Instinkt.“

Samozřejmě že to slyší i blondýnka. Zase se červenám. Skoro si začínám myslet, že tahle dovolená nebyl nejlepší nápad. Měli bychom šetřit. Měli jsme jet v létě na Moravu a byl by klid.

Vezmu si od Jirky Instinkt a položím ho vedle sebe na stoleček. Nemám chuť na čtení. Nemám chuť trávit dovolenou v plavkách a už vůbec tady nechci tvrdnout a být všem pro smích.

„Připadáš mi nějaká divná,“ prohodí Jirka, zatímco si listuje Reflexem.

„Proč jako?“

„Nevím, od rána skoro mlčíš, mračíš se. Vždyť jedeme poprvé k moři, měla bys mít radost.“

Kdyby to říkal do megafonu, mělo by to úplně stejnej účinek. Zase se na nás všichni otáčí, protože jsou zvědavý, kdo že to poprvý v životě uvidí moře. U dítěte je to pochopitelný, ale u skoro jedenačtyřicetiletý ženský a padesátiletýho chlapa je to divný.

„Víc nahlas to říkat nemůžeš?“

„Prosím tě, on je na nás tak někdo zvědavej.“

„No asi jo, když na nás všichni čumí,“ syčím, ale uvědomuju si, že potichu taky moc nemluvím.

„Lindo, prosím tě. Uklidni se. Nevím, co tě žere,“ dívá se na mě prosebně. Mlčky mě prosí, ať nedělám scénu.

Nadechnu se a zkouším počítat do deseti.

Radši mlčím.

„Mamííí?“

„Ano, Vojtíšku?“

„Já mám hlad.“

Tak to mi chybělo.

„Měl si přece hranolky.“

„Ale já bych chtěl eště.“

„Tady žádný jídlo není, Vojto. Musíš počkat až tam.“

Samozřejmě jsem z domova nic nevzala a letištní restaurace jsou prý strašně drahý. Jenže než budeme jíst, uplyne sedm osm hodin, možná i víc.

„Já mu něco dojdu koupit,“ nabídne se Jirka.

Na to nic neřeknu. Jsou to jeho peníze. Ale jestli všechno utratíme už na letišti, tak si nekoupíme ani nic na památku.

Jirka jde s Vojtou shánět jídlo, já zas jenom sedím a koukám na letadla.

Asi usnu, protože se mnou Jirka musí zatřást.

„Takhle ty tašky neuhlídáš,“ směje se.

První, co uvidím, je, že má Vojta v ruce čokoládu.

„Tys mu koupil čokoládu?“

„Byla levná. Chtěl jsem koupit pizzu, ale nefungovala mi karta,“ sklopí oči.

Už je to tady. Karta je v pořádku, to na účtu něco schází.

Je mi do breku. Ta blondýnka nás určitě poslouchá. Aspoň bude mít co vyprávět kamarádům, až se vrátí domů.

Uplyne další půl hodina, než se konečně začne něco dít. Máme si připravit letenky a pasy.

Jdeme si stoupnout do fronty a když jsme zhruba v půlce, začnu hledat pasy. Prohrabu celou kabelku, Vojtův batůžek a podívám se i k Jirkovi do tašky na počítač. Nikde nejsou.

„Chceš říct, že jsme ztratili pasy?“

„Tak když tady asi nejsou?“ vyjedu.

„A máš aspoň letenky?“

„Ty byly v těch pasech, do prdele!“ zařvu.

Vojta se rozbrečí. Vystoupíme z fronty, položím kabelku na zem a chvíli se v ní přehrabuju. Pak jí vzteky celou vysypu na zem. Lidi nás sledujou. Snažím se na ně nedívat, ale letmo zahlídnu pobavený obličeje.

„Vidíš je? Nejsou! Prostě nejsou!“ Rozbrečím se.

Takovou ostudu jsem ještě nezažila.

„Prosím tě, uklidni se. Někde musí být.“

Jirka jde za letuškou, co kontroluje palubní vstupenky a pasy a ptá se, co máme dělat. Její kolega někam volá, pak k nim přijde úplně jinej kluk, něco si řeknou a zase odchází.

Asi za pět minut ten kluk přilítne zpátky a jde rovnou k nám. Podá nám pasy i s letenkami.

Spadne mi kámen ze srdce.

„Kde byly?“ ptá se Jirka.

„Nechali jste si je v košíku u kontroly palubních zavazadel, ale nikdo si toho bohužel nevšiml.“

Ještě že tak.

„To je tvoje vina,“ zaútočím na Jirku.

„Proč moje? Ty máš přece na starosti pasy.“

„Ale tys šel za mnou! Měl sis toho všimnout!“

Zamračí se. „Promiň.“ Nehádá se.

„Co máme za sedačky?“ zeptá se, když vejdeme do letadla.

„Šestnáct á, bé, cé.“

„Ještě že to máme vedle sebe.“

Sedačka mi samozřejmě připadá malá. Kolena mám nalepený na sedačce přede mnou a opěrátko mě dloube do boku. Ty prostřední dám nahoru.

„Můžete prosím sklopit opěrátko? Jakmile dosáhneme letové hladiny, můžete si ho zase zvednout,“ prosí mě s úsměvem od ucha k uchu letuška.

Když odejde, tak spustím. „Mě ty opěrátka škrtí,“ řeknu Jirkovi vyčítavě.

„Nebudeš mi za to nadávat, že ne?“ Už mu dochází trpělivost.

„Mám všeho plný zuby! Nikam jsme jezdit neměli!“ rupnou mi nervy.

„Neřvi, prosím tě. Tys chtěla jet na dovolenou.“

„Protože jsem myslela, že si to užijeme, že to bude fajn, ale nebude! Nic nebude fajn! Už nikdy!“ Zase se rozbulím. Stala se ze mě hnusná, tlustá, sebelítostivá ženská.

„Zase se budeš sebelitovat? Zrovna teď?“

„Budu se sebelitovat, kdy se mi bude chtít!“

„Lindo, já jsem ochotnej tohle manželství zachránit, ale ne za každou cenu.“ Zní to skoro výhružně. Vojtíšek má hlavu přilepenou na skle a radši dělá, že tu s námi není.

„Já už nic zachraňovat nebudu! Jsem hnusná a nechápu, co na mě vidíš. Stejně furt jenom koukáš po tý mladý blondýně!“ řvu na něj, až k nám přijde letuška, jestli něco nepotřebujeme. Dívá se na nás ale dost podezřele. Asi si myslí, že jsem opilá.

„Bude nejlepší, když se rozejdeme,“ řeknu asi po minutě.

„Seš magor, Lindo.“

„Stejně mě podvádíš, kde můžeš,“ šeptám.

„Na to ti snad nemusím odpovídat.“

Skoro celej let probrečím. Vůbec si ho neužiju. Ani nevnímám, nad čím zrovna přelétáme. Je mi to jedno. Vím, že už s Jirkou být nechci. Už dávno ho nemám ráda, ale jsme spolu dvacet let. Zvykla jsem si na něj. Jenže nemůžu být s někým, komu už neříkám všechno.

Neřekla jsem mu, že jsem před půl rokem potratila. Byla jsem těhotná tři měsíce. Tři měsíce naděje na lepší život. Na záchranu manželství. Další pokus je tahle dovolená, ale nemá to cenu. Pořád budu něco vyčítat sobě i jemu. A nedokážu s tím nic dělat.

Když se asi po dvou hodinách otočím, zjistím, že za mnou u okýnka sedí zas ta blondýnka. Musela všechno slyšet. Teď spí. Chvíli se na ni skrz sedačky dívám. Jako bych ji už někde viděla, jenom si nemůžu vybavit kde.

Do přistání zbývá necelá hodina. Konečně usnu. Probudí mě až klesání. Venku je tma. Než letadlo dosedne na zem, vzpomenu si, kde jsem ji viděla. Na oslavě narozenin Jirkova kamaráda. Tvrdil, že je to kolegyně z práce.

Jednou rukou obejmu Vojtíška a druhou rukou si zarývám nehty do dlaně.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

business_coffee