My tři (Díl 3.)

Pokračování povídek MY TŘI (Díl 1.) a MY TŘI (Díl 2.)

**********

ONA

Musím se přiznat. Jestli budu zapírat, nijak si tím nepomůžu. Chci, aby se ke mně vrátil. Potřebuju, aby se mnou zůstal. Nechci být svobodná matka. Navíc už nikdy nenajdu takovýho chlapa. Přiznám se a budu prosit o odpuštění.

Rozbrečím se.

„Strašně moc mě to mrzí. Nechápu, co se to se mnou stalo. Jsem hrozná. Stydím se za to, co jsem ti udělala. Nenávidím se za to,“ sypu si mezi vzlyky popel na hlavu. Složím se na gauč a hlavu zabořím do polštáře, co leží pohozenej na pohovce. „Nezasloužíš si, co jsem ti udělala. Je mi ze sebe špatně,“ huhňám. Nepřeháním to?

„Řekni mi pravdu.“

Tak chladně na mě nikdy nemluvil. Opustí mě?

„Všechno jsem zkazila. Připadala jsem si hrozně sama. Nedokážeš si to vůbec představit.“

Nečekám, že mě začne litovat.

„Byl to ten zkurvenej ajťák?“

Je na čase se přiznat .

„Jo,“ řeknu, co nejtišeji.

Dívá se na mě. Zklamala jsem ho. Lesknou se mu oči.

„Stalo se to jednou a už se to nikdy neopakovalo. Byl to omyl. Přísahám.“

„Mlč. Už nechci nic slyšet.“

Rozbrečím se. Tentokrát doopravdy. Nechci ho ztratit.

Vstane, vezme si bundu, telefon a odejde. Když za ním zaklapnou dveře, sesunu se na koberec a zařvu. Sama se leknu, jak hlasitě a divně to zní. Jako kdyby zařvalo nějaký obrovský zmrzačený zvíře. Takhle přesně se ale cejtim.

Tentokrát už se nevrátí. Něco mi říká, že ne.

*********

ON

Věděl jsem to. Ale nechtěl jsem si to přiznat. Říkal jsem si, že by mi tohle přeci nikdy neudělala. A i kdyby, byla by to jenom nerozvážnost, kterou bych jí odpustil. Ale teď, teď když vím, že se to fakt stalo, nemůžu se s tím smířit. Jenže život jde dál a já budu muset s ním.

„Dobrý den, pane Matoušku. Vy jste tady kvůli té půjčce, že ano?“

Buď, anebo. Vždycky má člověk na vybranou.

„Ano, děkuji, že jste si na mě udělala čas.“

„To je samozřejmost. Spíš se omlouvám, že jsem se s vámi nemohla sejít už včera, ale měla jsem z osobních důvodů volno.“

„Jistě, to je v pořádku.“ Nikdy jsem nepochopil, proč se všichni bankéři snaží být tak uměle milí. Myslí si s nad, že když si se mnou bude povídat, půjčím si víc?

„To je dnes venku psí počasí, že?“ usmívá se na mě shovívavě.

Prokrista. Vždycky to přijde. Ať jde člověk zařídit účet, zrušit účet, vyzvednout si platební kartu nebo zažádat o půjčku. Nerad se s někým bavím o hovadinách. Radši jdu přímo k věci.

Dneska si doufám půjčuju poprvý a naposledy. Nenávidím půjčky. V životě jsem si nepůjčil ani korunu.

„Po telefonu jsme se bavili, že byste si chtěl půjčit jeden milión korun, že?“

„Přesně tak.“

„A smím se jen tak ze zvědavosti zeptat, co s tolika penězi chcete podniknout?“

To jako vážně? „Rozhodně nemůžete,“ usměju se na ni zdvořile.

*********

Vyjdu z banky. Mám chuť na kafe. Naproti je Costa Coffee. Vejdu do kavárny, objednám si střední latte s sebou a mezitím si procházím esemesky za poslední dva dny. Poslala mi jich celkem sedm. Ve všech se omlouvá. Nemám v úmyslu ji opustit. Ale chci jí potrestat. Člověk nemůže mít všechno, i když si dupne, a taky nemá nikdy nic jistýho. Ve vteřině může přijít i o to, s čím na sto procent počítal, že bude mít po zbytek života. Tohle by si měla uvědomit. A taky je načase, aby poznala Petru. Čím dřív k tomu dojde, tím líp.

Vezmu si kafe a zavolám Petře.

**********

V sedm stojím před barákem. Ví, že přijdu. Ale neví, že přijdu s Petrou. Má pět minut zpoždění, ale přeci jen dorazí, dokonce s kytkou. „Budeš jí dávat kytku?“ zeptám se.

„A proč ne?“ odpoví mi Petra. „Co jinýho jsem jí měla koupit? Dudlík?“ zavtipkuje.

„Vtipný.“ Odemknu vchodový dveře, podívám se do schránky, ale spíš jenom tak ze zvyku, a přivolám výtah. Vyjedeme do pátýho patra a odbočíme doprava. Poslední dveře vlevo. Čím kratší cesta ke dveřím zbývá, tím jsem nervóznější.

Strčím klíč do zámku, ale ještě než otočím klíčem, dveře se otevřou. Doslova mi skočí do náruče a než se vzpamatuju, táhne mě dovnitř. Petry si ani nevšimne. Až když se podívám jejím směrem.

„To je moje dcera.“ Nevím, co říct víc.

Přestane se usmívat. Podívá se na ni. Nebude to jednoduchý.

„Dobrý večer, já jsem Petra,“ podává jí ruku. Aspoň že mám slušně vychovanou dceru, když ne manželku.

Lucie se rozpačitě pousměje, ale vypadá to, že Petře ruku nepodá.

Ze dveří vyběhne Ori a začne všechny očuchávat. Petra se k němu skloní a pohladí ho.

Lucka udělá krok ze dveří směrem k Petře a natáhne ruku. „Lucie, moc mě těší,“ usměje se.

„Asi nebudeme stát celou dobu na chodbě, že ne?“ ozvu se.

„Jasný, promiň. Pojďte dál. Zrovna jsem dovařila. Bude dýňové rizoto. Snad ho jíte, Petro?“

„Dýni zbožňuju.“

V jídle je po mně. Co mám rád já, má ráda taky, co nesnáším, nemusí ani ona.

Jdeme rovnou do kuchyně. Z tašky, kterou obvykle nosím do práce, vytáhnu prosecco.

„My něco slavíme?“ zeptá se Lucka.

„Jo. Budoucnost,“ odpovím neurčitě.

Vypadá, že se jí ulevilo.

Naliju do třech skleniček po půldecce, láhev zašpuntuju a odnesu do lednice. „Chtěl bych si s vámi připít.“

Lucie s Petrou se na sebe podívají s povytaženým obočím.

„Zítra je velkej den,“ odmlčím se. Na tuhle dramatickou pauzu jsem se těšil. Vychutnávám si ji. Beru ji jako tlustou čáru za tím, co se v posledních dnech stalo. „Chtěl bych totiž koupit dům.“

„Ty bláho,“ ozve se první Petra. „Tak to gratuluju.“

„Děkuju. Už ho mám vybranej, ale rád bych se ještě poradil se svou ženou, než složím zálohu,“ podívám se na Lucii. Chci, aby něco řekla. Aby byla šťastná.

„Lásko…. Já…“

Víc neřekne. Jdu k ní a obejmu ji. „Chci mít velkou rodinu,“ řeknu a zadoufám, že skutečně nebude ten dům za pár let pořád prázdnej.

„Je tu ale ještě jedna věc, kterou bych rád udělal. Přemýšlel jsem nad tím několik týdnů. Nemohl jsem kvůli tomu spát, ale myslím, že jsem se rozhodl správně. Původně jsem, Petro, chtěl dát ty peníze tvojí matce, ale myslím, že je užiješ víc.“ Další pauza. „Takže bych tě poprosil, abys mi napsala číslo účtu. Zítra ti na něj převedu peníze.“

„Co? Jaký peníze?“ Ví, o čem mluvím. Říkal jsem jí, že chci její matce něco dát. Ale asi nechce před Lucií vypadat, že věděla o těch penězích předem.

„Bude to rovných milión korun. Doufám, že s nimi naložíš, jak nejlíp dovedeš. Třeba je procestuješ, prostuduješ nebo něco podobnýho.“

„To myslíš vážně? Milion? Jako fakt milion? Já se poseru!“ Tohle tušit nemohla. O částce jsme se spolu nikdy nebavili.

Skočí mi kolem krku jako malá holka. Zato Lucie vypadá, že snědla citrón. Musí se s tím smířit. Nic jinýho jí nezbyde. Bude muset vzít v potaz, že není jedinej člověk v mym životě. Už ne.

********

ONA

Milión? Přeskočilo mu? To je jeho roční výplata! Copak je dá jenom tak nějaký holce, kterou vlastně ani pořádně nezná? Je mi na zvracení. Dokážu skousnout všechno, ale tuhle holku ne. Jenže chci rodinu, takže budu muset držet hubu a krok. Kvůli nám. Kvůli našemu manželství. Ale jenom chvíli.

„Když už jsme u těch novinek,“ snažím se upoutat pozornost zpátky k sobě a na předchozí konverzaci vůbec nereagovat, „já si s vámi bohudík na všechnu tu slávu dneska nepřiťuknu. A dalších sedm měsíců taky ne,“ usměju se jak nejpřirozeněji dokážu. A že to jde hodně ztuha.

Oba naráz otevřou pusu. Vypadají jak leklý ryby. Tohle nečekali. Já popravdě taky spoustu věcí nečekala, ale z tohohle boje jsem rozhodnutá vyjít jako vítěz. Čeká mě život v novém domě a konečně i ta rodina. Úplně jinej život. Ve kterém pro Petru není místo. O to se postarám. Pro Pavla budu existovat jenom já a to dítě. A až dostane jeho příjmení, konečně si oddychnu. Bude oficiálně jeho.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *