Děti nemám! No a co?

Tak jsem včera zjistila, že už bych měla být vdaná, nebo aspoň zasnoubená, a minimálně čekat první dítě. Ne, není mi přes třicet. Ještě mi vlastně není ani dvacet devět, ale jak jsem se včera dozvěděla, jsem poslední z mých spolužaček ze základky a možná i ze střední a z vejšky, co ještě nemá dítě ani zásnubní, natož snubní prstýnek.

„Jsem těhotná,“ řekla mi včera moje vdaná kamarádka. Ta, o které jsem si myslela, že se mnou bude držet basu aspoň do těch třiceti. Byla to podpásovka. Ale její následná otázka ještě větší.

„A co ty? Neplánuješ taky děti?“

V osmadvaceti? V dnešní době? Ani náhodou! Všichni říkaj, že tahle doba je uspěchaná, ale já se všem snažím dokázat opak. Doba je taková, jakou si ji udělám. Nemám kam spěchat. Naopak. Pro mě je důležitý si čas a jeho výplň určovat sama. Když někam spěchám, je to jenom moje rozhodnutí, ne proto, že to chce někdo jinej. Jo, je tu práce, ale vždycky se snažím dělat takovou, abych nemusela být úderem osmý nebo devátý na svým místě a odcházet až s úderem pátý. Tenhle životní styl pro mě není. Ráda chodím spát v půl třetí ráno a ráda vstávám v půl devátý. A pokud zrovna nevypukne třetí světová válka, nevybouchne Temelín nebo neunikne do vzduchu nová smrtící biologická zbraň a po městě nezačnou běhat zombie, nikdo mě nedonutí změnit svůj režim. Až na dítě, který bych už teda měla mít. Proto ho taky nechci. Ještě ne. Pokud si všechny moje známé a kamarádky dítě pořídily, zřejmě mají jiný priority, než mám já:

  • Možná už nechtějí mít volnej čas jenom pro sebe (minimálně prvních šest let).
  • Třeba nemají žádný svoje koníčky nebo se jich ochotně vzdají.
  • Nerady cestují.
  • Je docela pravděpodobné, že jim to v práci nevyhovuje a radši se odeberou na mateřskou, než aby se pořád dokola hádaly se šéfem o tom, jak by měla vypadat pracovní morálka a jejich týdenní výsledky v práci.
  • Nebo jim už možná vážně začaly tikat biologický hodiny a dítě berou jako svůj splněnej sen.

Problém je v tom, že mě se nic z toho netýká. Já chci mít spoustu volnýho času jenom pro sebe. Koníčků mám taky habaděj a cestování je můj život. Se šéfem v práci se taky nehádám. Mám šéfovou. A skvělou. Biologický hodiny? Co to je?

Se zásnubami a vdáváním je to složitější. Kdysi jsem se zasnoubila. Když mi bylo jednadvacet, možná dvaadvacet. Jenže se pět let nic nedělo a já nabyla dojmu, že vztah, kterej ani po sedmi a půl letech nespěje ke svatbě, je pro mě ztráta času. Tak jsem se z toho vztahu sebrala, sbalila si všechny věci a vzpomínky a odešla o dům dál. V tomhle případě spíš o městskou část dál.

Teď se mám skvěle, nic mi nechybí. Natož dítě. Mám všechno, co jsem si kdy přála. Hodně cestuju, mám vlastní blog, učím se golf a zase jezdím na kole (po třinácti letech, učím se to už po čtvrtý). A svatba? Mám skvělýho chlapa, tak proč ne. Rozhodně se jí nebráním tak vehementně jako dítěti, ale není kam spěchat.

Když nám bylo s kámoškou osmnáct, řekli jsme si, že první dítě si pořídíme nejdřív ve třiceti. Já si za tím stojím pořád. I když si kolikrát při obhajobě svýho postoje připadám, že to je stejný jako jít v řece proti proudu. Každej krok mi dává neuvěřitelně zabrat. Každýmu zvlášť musím vysvětlovat, proč se nad fotkami malých dětí nerozplývám. Proč nešišlám pokaždý, když vidím dítě v kočárku. Proč si nevycpávám břicho a nekochám se tím pohledem v zrcadle. Jsem sametový dítě. Vymykající se téměř všem pravidlům svý generace, který se týkají rodinnýho života. Ale je mi to jedno. Jsem šťastná. Včerejšek byl o tom, jaká bych měla být. Dnešek je zase o mně, o tom, jaká skutečně jsem. Svobodná a bezdětná. A to je pro mě luxus, který si budu minimálně ještě nějakej ten čas užívat. Navzdory tomu, že mě možná moje okolí bude považovat za sobce. Ale není to sobectví, jenom mám taky svý sny, který si chci splnit.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *