Tatínkova holčička

„Nikam nejedu,“ řeknu to tak, aby jim bylo jasný, že tohle je moje konečný rozhodnutí.

„To teda, milá zlatá, jedeš. Protože jestli ne, tak se můžeš rovnou sbalit a vypadnout. Buď nás budeš poslouchat, protože to s tebou myslíme dobře, anebo se odstěhuj a dělej si, co chceš. Ale pak za námi nechoď brečet,“ naštve se máma.

„Výborně. Nikam nejedu. Aspoň budu mít čas si sbalit.“ Vítězně odpochoduju z obýváku a nechám je tam stát v péřovkách a čepicích.

Mám jich po krk. Je mi pětadvacet. Nemaj právo mi cokoliv zakazovat. Je načase se odstěhovat. Lepší bydlet v podnájmu než s nima. Sice to asi bude dražší a nikdo mi nebude vařit, ale to je fuk. Aspoň se budu moct s Honzou scházet, kdy se mi zachce.

„Dobře si to rozmysli, Michalko,“ houkne na mě táta z chodby. Nakoukne do mýho pokoje a tváří se nešťastně. Je mi ho líto. Mámy ne. Ta umí jenom vyčítat a nadávat.

„Čau tati,“ odpovím mu. To asi slyšet nechtěl. Jinou odpověď ale aktuálně nemám. Jsem vytočená. A když jsem vytočená, tak mi to moc nemyslí. Navíc pak říkám lidem, co mám ráda, hnusný věci. Aby je to bolelo. Proto jsem ráda, že jsem skončila u pozdravu.

Jakmile se zabouchnou dveře, volám Honzovi. Nebere to. Asi má práci. Tu práci, kvůli který ho rodiče nesnášej. Vlastně ani pořádně nevím, co dělá, ale vydělává mu to spoustu peněz. Vždycky říká, že dováží auta ze zahraničí. Mně je to fuk. Hlavně že mě má rád a já jeho. Navíc se i k rodičům vždycky chová moc hezky. Pokaždý, když se tady ukáže, něco jim přiveze. Whisky, švýcarský bonbóny, francouzský sýry… Záleží na tom, kde zrovna konkrétní týden pracuje. Je to od něj hezký.

**********

V devět večer volá táta. Sbaleno samozřejmě ještě nemám. Ani jsem nezačala. Jenom čekám, až se ozve Honza.

„Ano, tati?“

„Jsi doma? Jak se máš? My dorazili před hodinou. Je tu strašná zima a chumelí,“ snaží se tlachat o ničem, aby náhodou nedošlo na hádku.

„To si asi moc nezalyžujete,“ prohodím trochu sarkasticky.

Od svých šesti let jezdím každej rok s nima. Do Berchtesgadenu, kde má táta příbuzný. Je tam nádherně v létě i v zimě, ale v zimě je to tam hrozně romantický. Všude krásně bílo. Letos poprvý nejedu. Kvůli mojí blbosti. A mámě samozřejmě, která mě dokáže vytočit do nepříčetnosti. Až se vrátí, dám jí to pořádně sežrat. Kvůli ní si letos ani nezalyžuju. Ani zřejmě neuvidím sníh, protože to bahno, co je v Praze, se rozhodně sněhem nazývat nedá.

„Snad zítra přestane,“ řekne a odmlčí se.

Určitě chce ještě něco říct.

„Chybíš nám tu, Michalko. Je divný, když tu nejsi.“

Mrzí mě to. Chce se mi brečet.

„Mámě určitě nechybím,“ zaútočím, abych se nerozbrečela.

„Ale chybíš. Jenom to neumí dát úplně najevo. Jste obě stejné.“

Má pravdu. Ale ani tak na ni nepřestanu být naštvaná. Připravila mě o čtyři dny na horách.

„Už musím končit. Čekám hovor.“

„Dávej na sebe pozor. Můžu ti zase zítra večer zavolat?“

„Ty vždycky, tati. Ahoj,“ mám na krajíčku. Chtěla bych tam být s ním. Vždycky si užijeme spoustu legrace.

**********

Touhle dobou jsem měla být s Honzou už dávno na Šumavě. Pořádá tam party asi pro třicet lidí. Půl desátý a on nikde. Začnu být naštvaná i na něj. To jsem fakt mohla jet s rodičema. Aspoň bych neseděla jak kráva doma.

Nakonec usnu u televize. Probudí mě až zvonek. Teda aspoň mám pocit, že to je zvonek. Ozve se znovu. Podívám se na telefon. Čtvrt na jednu ráno. Pomalu se došourám ke dveřím.

„Prosím?“ zahuhlám rozespale do mikrofonu. Ani se nenamáhám otevřít oči.

„Michalo? To jsem já, Honza. Už můžeme jet.“

Můžeme jet? Jako kam?

„Kam?“

„Na Šumavu, ne? Byli jsme domluvení,“ dělá, jako by neměl skoro pět hodin zpoždění.

„Jo, že mě vyzvedneš v půl osmý.“ Nikam nejedu. Chci spát. Chci se utápět ve svý depresi a všem zkazit náladu.

„Musel jsem ještě narychlo do Rakouska. Zapomněl jsem na to. Sorry.“

„Volala jsem ti, mohl si aspoň poslat esemesku,“ vyčtu mu.

„Hele, tak jedeš, nebo ne? Nebudu tady mrznout.“

Můžu spolknout hrdost a říct, že budu za deset minut dole. Anebo můžu dělat uraženou a celej víkend brečet.

Tak jo, kašlu na to. Chci si užívat, ne se litovat.

„Za deset minut jsem dole.“

„Oukej. Počkám v autě.“

**********

Rychle se učešu, namalovaná jsem ještě z večera, jenom si setřu černý kruhy pod očima od stínů a řasenky. Hodím si do batohu věci na spaní, spodní prádlo, kartáček, kosmetickou taštičku, náhradní kontaktní čočky, roztok na čočky a knížku.

Podívám se z okna, kde má Honza auto. Vzhledem k tomu, že je půl jedný ráno a na ulici stojí široko daleko jenom tři auta, nedá mi moc práce ho najít. Ke všemu když se o něj opírá nějaká holka. Honza stojí naproti ní. Má dlouhý vlasy a kulich s obrovskou bambulí. Kdo to může být? Už teď je mi nesympatická. Co si má co povídat s Honzou? Ještě jednou zaváhám, jestli radši nemám zůstat doma. Ale hned tu myšlenku zaženu. Litovala bych toho.

Když dojdu k autu, Honza mě představí. Jmenuje se Nikola a je to jeho dlouholetá kamarádka. Vypadá jako šlapka. Na sobě má upnutou minisukni, kozačky asi na dvaceticentimetrových kramflecích a v uších obří stříbrný kola, co mají být asi náušnice. Trochu retro. V autě pod světlem si pak všimnu, že je příšerně zmalovaná. Černý stíny, černý linky pod očima a zřejmě umělý řasy, co jí sahaj skoro až k obočí, a rudě namalovaný rty. Když je to jeho dlouholetá kamarádka, proč mi ji za ten rok, co jsme spolu, ještě nepředstavil? Pravda, kdysi říkal, že má kamarádů mraky. Já jich mám jenom pár a tak už všechny zná.

Honza nastartuje a nabídne mi cigaretu. Připálí mi a já se konečně trochu uvolním. Stáhnu okýnko a vyfouknu kouř. Ta holka je fakt divná.

**********

Nejedeme na Šumavu, jak jsem si původně myslela. Poznám to hned. S tátou občas jezdíme za babičkou do Vimperka. Sjedeme z Barrandovskýho mostu a najedeme na Strakonickou. Ale teď jedeme na druhou stranu. Váhám, jestli se na to mám Honzy zeptat. Nechci, aby se naštval. Možná mi neříkal, že pojedeme na Šumavu. Že by třeba Krkonoše? Nebo to byly jiný hory? Blbost.

„My nejedeme na Šumavu?“ Nedá mi to.

„Ne. Tu party jsem odpískal už včera dopoledne. Jedeme za kámošem do Boleslavi.“

Do Boleslavi? Jsem zklamaná. Těšila jsem se na přírodu. Na Šumavu. Ne na nějakou debilní Boleslav.

„A proč si mi to neřekl dřív?“ Naštvu se.

„Co jsem ti měl říct dřív?“

Kouká na mě, jako když nechápe, na co se ho ptám.

„Že nejedeme na chalupu.“

„To je jako nějak důležitý? Můžeš být ráda, že jsem pro tebe vůbec přijel.“

Co tím chce říct? Před tou holkou se chová jinak. Jako kdyby jí potřeboval ukázat, kdo má v tomhle vztahu navrch.

Mlčím. Jsem unavená a štve mě, že jsem radši nejela s tátou a mámou. Honza je super chlap, ale pravdou je, že jsem s ním až moc. Musí si mojí přítomnosti trochu vážit, ne že pískne a já hned poletím. Jo to dělám. Pořád. Občas mi ale přijde, že je Honzovi úplně jedno, jestli s ním jsem, nebo ne.

**********

„Vzbuď se, za pět minut tam budeme.“

Usnula jsem. Mám čočky, takže nemůžu rozlepit oči. Nejradši bych spala až do rána. Už se těším, až si zase lehnu.

Zastavíme u polorozpadlýho patrovýho domu. Dole v přízemí je jedno okno rozbitý. Musí tam táhnout. A nikde se nesvítí. Vypadá jako z hororu.

„Nikolo, už je to zaplacený. Takže postup jako obvykle. V deset si vás vyzvednu. Michale vysvětli co a jak někde stranou. Dejv neví, že tohle ještě nedělala,“ úkoluje Honza Nikolu. Ničemu nerozumím.

„Co je zaplacený? To je jako hotel, todlencto?“ ukážu palcem na stavení, který hotelem nemohlo být ani v době, kdy ho postavili. Možná tak čtyřpokojová ubytovna se společnýma záchodama a koupelnou.

Nikola s Honzou se mi smějou.

„Jo, hotel, Michalko. All inclusive s happy endem,“ rozesměje se ta kráva.

Nechápu. Nechci chápat. Oba vystoupí z auta a zapálí si cigaretu. Vůbec se mi do tý zimy nechce. Co tady, sakra, dělám?

„Tak vylezeš, nebo tě mám z toho auta dostat jeřábem?“ vtipkuje Honza.

Směje se ale jenom Nikola.

„Ty tu s námi nebudeš?“ zeptám se. Chtěla jsem být s ním.

„Já teda na čtyřku moc nejsem,“ vyprskne Nikola.

Koukám na ni s povytáhnutým obočím. Připadám si jako totální trubka.

„Honzo, můžeš mi laskavě vysvětlit, co tady děláme? Jela jsem s tebou za kamarádama na Šumavu. Místo toho skončím v nějaký zasraný Boleslavi, v tomhle chlívě a ke všemu se šlapkou!“ vytočím se.

Usmívá se. To mě vždycky vytočí, když na někoho křičím a on se jenom přiblble usmívá.

„Tobě to vážně ještě nedošlo, co? Seš hloupější, než jsem si myslel.“

Ne. To rozhodně ne. To, co mě jenom tak letmo napadlo, nemůže být přece pravda. V žádným případě. Honza je slušnej kluk. Miluje mě a vydělává si tím, že dováží auta.

„To jsem si ale za ten rok potvrdil několikrát. Máš to rovnou před nosem a nedojde ti to. Kdybys byla, Michalko, aspoň trochu chytrá, přišla bys na to dřív,“ víc zhnuseně už se na mě dívat nemůže.

„Tváříš se, jak kdybys byla ještě panna,“ přisadí si zvesela Nikola.

„Drž hubu. Jdi napřed a připrav ho. Já jí zatím vysvětlím, co je její práce,“ mluví na Nikolu, ale mě nespouští z očí.

Mám strach. Rozklepou se mi ruce a tep mám minimálně sto padesát. Chci utéct, ale nevím kam. Všude je tma, svítí jenom lampy. Kam bych běžela?

„Teď půjdeš hezky dovnitř a budeš dělat všechno, co po tobě ten týpek bude chtít. Je ti to jasný? Živil jsem tě celej rok, takže ty mi to teď budeš splácet. Každej víkend si odmakáš určitou částku.“

Chce se mi brečet. Nepoznávám ho. Vrazí mi do ruky batoh a otevře mi branku do zahrady. „Dopoledne si vás vyzvednu.“

Nejsem schopná se pohnout.

„Dělej, vždyť mrzne. Nebudu tady s tebou čekat celou noc.“

Postrčí mě dovnitř a branku zabouchne. Chci rychle něco udělat. Jdu k domovním dveřím a doufám, že než tam dojdu, Honza nastartuje a odjede. Já se pak rozeběhnu a uteču co nejdál od toho hnusnýho místa.

To se ale nestane. Honza čeká za plotem a zřejmě se nehodlá hnout, dokud nebudu v baráku.

Rozbrečím se. Nechci skončit jako šlapka. Nechci. Nechci. Nechci. Nechápu, jak jsem se do týhle sračky mohla dostat. Koukám na to v blbých béčkových filmech, ale nikdy mě nenapadlo, že se to může stát i mně. Vždy znám Honzu rok. Nesedla jsem si s cizím chlápkem do auta, nenechala jsem se někým sbalit na diskotéce a neodjela k němu domů. Tak co jsem, sakra, udělala špatně?

Sáhnu na kliku od dveří a naposled se otočím k brance. Poslední šance. Jenže on tam pořád stojí a čeká. Chce se mi zvracet. Otevřu dveře a jdu dovnitř.

Všude je tma, jenom v pokoji na konci chodby se svítí. Pomalu se zouvám a poslouchám, jestli neuslyším nastartovat auto. Ale nic. Co tam ještě dělá? Připadám si jak v noční můře.

„Pojď k nám,“ slyším křičet Nikolu.

Já ale nemůžu. Nefungujou mi nohy. Když nejdu, otevřou se dveře na konci chodby dokořán a vyleze z nich nahá Nikola. Na sobě nemá vůbec nic. Zírám na ni. Jde ke mně. Teď teprve slyším motor. Honza nastartoval. Nikola mě táhne do pokoje. Auto odjíždí. Sakra. Sakra. Sakra. Stačilo pár vteřin.

V pokoji leží na gauči asi pětatřicetiletej kluk. Tlustej a vousatej. Má na sobě jenom trenýrky. Hulí. Leží na zádech a dívá se do stropu. Trávu nesnáším. Jenom z toho smradu se mi dělá špatně.

„Svlíkni se,“ vyzve mě, jako by se nechumelilo. Nikola mezitím zavře a jde si sednout k němu na gauč.

Batoh mám pořád na zádech. Chybí mi jenom boty. Oba jsou nahý. Nevyběhnou ven takhle, když je pod nulou. Než se oblečou, mohla bych být už dávno pryč. Začnou se líbat. Teď, anebo nikdy.

Rychle se otočím, otevřu dveře a běžím zpátky ke dveřím. Popadnu boty a modlím se, ať jsou vchodový dveře odemčený. Ale já vím, že jsou. Musela by je za mnou zamknout Nikola a to neudělala. Leda, že by byl v domě ještě někdo. Ale není. Slyším, že na mě ten kluk něco řve, ale samotný slova nevnímám. Vyběhnu na dvůr, přeběhnu zahradu a čeká mě poslední překážka. Branka. Ani ta není zamčená. Nevím, jestli mám běžet doleva nebo doprava. A taky mám strach, že Honza bude čekat někde poblíž. Rozeběhnu se doleva, kde je víc pouličních světel. Chci si nazout boty, ale bojím se, že když zastavím, doženou mě. Ponožky už mám úplně promočený a možná i rozedřený. Je mi to jedno. Zastavím se asi po tři sta metrech. Ohlídnu se. Nikdo za mnou neběží. Nazuju si boty a běžím dál. Pokaždý, když kolem mě projede auto, zatrne mi. Zatím ale ani jedno nezastavilo. Což je dobrý znamení.

Doběhnu k nějaký autobusový zastávce, ale čekat se mi tady nechce. Možná bych měla zavolat policajty. Honza si mě může kdykoliv najít. Ví, kde bydlím, zná moje rodiče. Co když jim kvůli mně ublíží? Brečím. Vytáhnu telefon a rychle vytočím 158.

**********

„Já jsem ti to říkala. Nikdy jsem mu nevěřila jediný slovo,“ říká mi máma.

„Hlavně, že se ti nic nestalo,“ utěšuje mě táta.

Je dobře, že jsem tu policii zavolala. Ukázalo se, že není jenom pasák. Vážně dovážel i auta. Kradený. Měla jsem víc štěstí než rozumu. Tu noc to mohlo dopadnout úplně jinak. A ještě teď, když si na to vzpomenu, mi je z toho špatně.

„Cos mi říkala, mami? Že ze mě bude chtít udělat štětku? To si teda nepamatuju.“ Jakmile to dořeknu, lituju toho. „Promiň, tak jsem to nemyslela.“

Sedne si ke mně na gauč a obejme mě. Táta si v křesle čte noviny. Konečně je to všechno za mnou.

Vlastně není. Ještě musím na výslech. Možná jich bude víc. A pak budu doufat, že zapomenu. Jenže Honza nezapomíná. Spočítá si, kdo ho udal. Ale až ho pustí, budeme už dávno pryč. Od příštího roku sníh uvidím častěji. Konečně budu moc lyžovat tak často, jak se mi zachce.

Táta na mě mrkne. Usměju se. Když mi bylo sedm, přála jsem si od Ježíška jenom jedno – bydlet na horách. Táta si dopis s přáním schoval. A letos mi ho dal pod stromeček.

4 thoughts on “Tatínkova holčička

  1. Lucka Reply

    Další super povídka, píšeš to skvěle 🙂
    Mimochodem v Berchtesgadenu jsem byla asi 3 týdny zpět, a je tam opravdu nádherně 🙂

    1. michaeladockalova Post author Reply

      Jsem ráda, že se ti povídky líbí 🙂 Já tam byla naposled před lety, ale zase se tam chystám 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *